Po vítězství pravice v květnových volbách se ustavila tzv. Platforma osobností na podporu reforem (POPR), jež vedle reformy penzijního systému a zdravotnictví hovoří především o nutné reformě vzdělávání a vědy.

Toto zaměření není nijak překvapivé, neboť v čele iniciativy stojí hlavní autor Bílé knihy terciálního vzdělávání Petr Matějů a dočasná ministryně školství Miroslava Kopicová, tedy lidé, kteří se svoji vizi snaží — zatím neúspěšně — prosadit již několik let.

Platforma POPR spatřuje nejlepší a nejrychlejší cestu změn v úzkém sepětí mezi průmyslem, byznysem a akademickými institucemi. To zcela bez obalu nedávno prohlásila i ministryně Kopicová. Podle ní musí stát podpořit hlavně průmysl a technické školství.

Podle kritiků těchto návrhů však povede situace k tomu, že školství nebude vytvářet vzdělanou společnost, ale bude spolu s vědou podřízeno krátkodobým ekonomickým zájmům jednotlivých firem a průmyslových společností. Právě do nich, namísto vědy jako takové, půjdou i státní finance. „Stát by měl mnohem víc než dosud financovat podnikový výzkum,“ říká Miroslava Kopicová.

K prosazení svých představ založila ministryně školství Kopicová již před časem Radu pro reformu vysokých škol (R2V2). Složení tohoto poradního orgánu ministerstva, jenž má reformu připravit, je přitom velmi příznačné. Dobrou polovinu totiž tvoří zástupci průmyslu, a to i tací, kteří mají o terciálním vzdělávání jen vskutku mlhavé představy.

Že ze složení Rady není zrovna nadšený, přitom přiznal na čtvrtečním semináři o reformě vysokoškolského vzdělávání i její předseda Rudolf Haňka. V poradním týmu totiž například není zastoupena ani Univerzita Karlova, ani žádná jiná pražská vysoká škola.

Správní rady univerzit — způsob, jak ovládnout vysoké školy

Zřejmě nejjednodušší způsob, jak mohou průmyslníci a politici ovlivňovat chod vysokých škol, představují tzv. správní rady univerzit. Ty zde vznikly již během devadesátých let, aby dohlížely na nakládání škol s majetkem. Jejich funkce tedy nebyla ani tak správní jako spíš dozorčí, a ovlivňovat reálný chod univerzit umožňovala jen omezeně.

A právě to chce skupina kolem Petra Matějů změnit nejvíce. Správní rady by tak měly zasahovat mnohem více nejen do ekonomického chodu škol, ale i do sféry akademické. Mohly by tedy více určovat směřování školy, obsah její výuky a podle nejradikálnějších návrhů i volit rektora a děkany. Pravomoci by získaly především na úkor akademických senátů, vědeckých rad a částečně i rektorátu.

Takové zasahování do akademických svobod je ovšem pro vysoké školy nepřijatelné a návrh vyvolal velký odpor již v době publikace Bílé knihy. Akademici se obávají především toho, že správní rady složené z politiků a průmyslníků a jmenované ministerstvem budou prosazovat své partikulární ekonomické zájmy na úkor univerzit.

Tento návrh by tak de facto mohl legalizovat situaci nechvalně známou již z plzeňské právnické fakulty, kde se zájmovým skupinám podařilo chod školy zcela ovládnout a z udělování titulů vlivným lidem si udělat výnosný byznys.

„Návrhy například víceméně operují s politickým jmenováním správních rad — podívejte se na Radu České televize nebo Ústavu pro studium totalitních režimů, cokoli se jmenuje tímto způsobem, tak fatálně selhává,“ upozorňuje místopředseda Rady vysokých škol Jiří Zlatuška.

Podle slov Předsedy R2V2 profesora Haňky se rada zabývá možností zavést v českých podmínkách rakouský vysokoškolský zákon. „Považujeme jej za docela dobrý, neboť zde funguje distribuce pravomocí mezi správní radou, vedením univerzity i akademickým senátem,“ uvedl Haňka s tím, že by rakouský model mohl být vhodným kompromisem mezi zájmy průmyslu a akademiků.

To však zpochybňuje prorektor Univerzity Karlovy Stanislav Štech. „Pokud si chceme brát vzor v okolních zemích, je třeba vše hodnotit v kontextu dané země. A například se ptát, proč v Rakousku před dvěma lety zrušili školné nebo proč se tam odehrávají studentské bouře,“ upozornil Štech.

Hrozí likvidace akademických senátů

Rada pro reformu vysokých škol si také umí představit, že by správním radám připadla i volba děkana. Na rektora a děkany by měl být vypsán veřejný konkurs. Akademický senát by pak vybral tři nejlepší kandidáty a ty nabídl správní radě, ať rozhodne o vítězi. Samotný Haňka přitom přiznává, že se tímto hledá cesta, jak akademické senáty co nejvíc obejít. Jsou prý podle něj „tak trochu k ničemu“.

Nelze přitom zastírat, že fungování akademických senátů je skutečně mnohdy problematické. Voleb senátu se pravidelně zúčastňuje jen nízké procento studentů a jen o málo více akademiků. „Když sleduji chování akademických senátů a vedení škol, tak nejčastější jsou dva scénáře: buďto jde senát vedení po krku a hází mu klacky pod nohy, anebo je senát naprosto ochočený, neklade žádné kontrolní otázky a schvaluje vše bez jakékoliv diskuse,“ upozorňuje politoložka a předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková.

I ona však jedním dechem zdůrazňuje nezastupitelnou roli senátů. „Senát má být kontrolou i partnerem,“ říká Dvořáková. Zásadním pravidlem pro všechny reformátory by proto mělo být respektování akademické samosprávy. „Nelze podřídit procesy jedné svébytné instituce jiným procesům, univerzity prostě nejsou podniky,“ dodává prorektor Štech.

Místopředseda Rady vysokých škol Jiří Zlatuška pak jde v tvrzení ještě dál. „ V radách sedí šéfové stavebních firem a školy jim zadávají zakázky, na které se firmy připravují. Takovým způsobem může dojít i k vytunelování univerzit,“ uvedl Zlatuška na čtvrtečním semináři o Reformě vysokých škol.