Miroslava Kopicová se jako politická figura v oblasti vědy a školství vynořila v roce 2006, kdy se poprvé stala ministryní školství, mládeže a tělovýchovy. V této oblasti však působila již mezi lety 1986 a 1989 ve Státní komisi pro vědu a technický rozvoj (oddělení pro talentovanou mládež a lidské zdroje). V novém režimu pak od roku 1994 našla uplatnění jako ředitelka Národního vzdělávacího fondu a od roku 2007 zároveň jako 1. místopředsedkyně Rady pro výzkum a vývoj (přejmenované pod jejím vedením na Radu pro výzkum, vývoj a inovace neboli RVVI). Znovu se do křesla ministryně vyhoupla v roce 2009 ve Fischerově tzv. úřednické vládě.

Jako ministryně a místopředsedkyně RVVI se stala klíčovou figurou jak v reformě vědy a výzkumu, tak vysokého školství. V obou oblastech prosazovala neoliberální reformy čistého střihu: orientaci na průmyslové inovace a ekonomický zisk v oblasti výzkumu; přesun financí určený dříve na výzkum ve veřejných institucích do programů na aplikovaný vývoj a inovace v soukromém sektoru; pojetí vědy a vysokého školství jako nástrojů zvyšování konkurenceschopnosti země a v případě vysokoškolského vzdělání také uplatnění jedince na trhu práce. V souladu s tím jmenovala do svých poradních orgánů zhusta zástupce průmyslu a soukromých podniků (např. Rada pro reformu vysokoškolského vzdělávání) a prosazovala je i jako členy RVVI. Jejím posledním číslem je zablokování procesu jmenování nové RVVI vládou na počátku května, aby do rady vedle předsedy Svazu průmyslu a dopravy protlačila i jeho místopředsedu.

Kopicová velmi dobře ztělesňuje ten typ politiky, který se odehrává v šedé zóně mezi vládou, úřednictvem, experty a podnikatelskými kruhy. Kopicová je produktem, nikoli mozkem a hybatelem této sítě. Podobně jako dříve Topolánek, Kopicová nemá žádnou silnou vlastní politiku, jen dokola opakuje vybrané mantry: inovace, aplikace, excelence, konkurenceschopnost, uplatnění na trhu práce.

Role podnikatelské sféry v celé věci je poměrně čitelná. Snaží se přesměrovat veřejné zdroje do projektů svých podniků: ti schopnější a slušnější z nich to jednou státu na daních vrátí, ti všehoschopní si jednoduše doplní rozpočty. Vzhledem k tomu, jak je v současnosti i zásluhou Kopicové nastaveno hodnocení výsledků výzkumu, mají ti všehoschopní dost prostoru. Jako výsledky aplikovaného výzkumu se totiž uznávají patenty a průmyslové vzory, jejichž zaregistrování je primárně věcí zaplacení administrativních poplatků, nikoli prověřením jejich užitečnosti a originality.

Pozoruhodnější je expertní prvek sítě, tvořený v tomto případě samotnými vědci a akademickými funkcionáři. Často se má za to, že jedna část vědců reformy aktivně odmítá a druhá se jim rezignovaně a neochotně přizpůsobuje. Důležité je ale připustit si, že i mezi výzkumníky existuje řada lidí, kteří současný vývoj podporují a vítají. A někteří k němu přímo aktivně přispívají. Jedna část z nich pochopila výzkum, zcela v intencích reformy, jako byznys.

Tento jev není specificky český. V sociologické literatuře se popisuje posun k podnikatelskému duchu např. u amerických vědců, především z technických oborů a biosciences. Soutěživost, která je mnoha vědcům vlastní — když chtějí jako první na něco přijít nebo když touží po zvýšení svého citačního indexu, nemá k podnikání s výsledky vlastní práce daleko.

V českých zemích ale existuje ještě druhá část akademické obce, která reformy podporuje. Tvoří ji lidé z regionálních univerzit, které se v posledních dvaceti letech jen s obtížemi dostávaly k financím na výzkum, jejichž většina směřovala do zavedených (často pražských) institucí. Současná reforma pro ně představuje možnost, jak výzkum na svých školách, kterým „excelentní“ výzkumníci opovrhují jako průměrem, financovat.

Považuji za tragédii, že místo toho, aby se na těchto školách vytvořil prostor pro výzkum s regionálním společenským přínosem (sociálně-vědní expertíza např. ve vyloučených lokalitách, lokální ekologické projekty atd.), jsou školy tlačeny do produkce čistě akademických výstupů (v nichž se nejčastěji opravdu nemohou vyrovnat zavedeným institucím) a nebo do spolupráce s průmyslem. Jejich podpora reformy je nešťastná, ale pochopitelná. Proponenti současné reformy dovedli pnutí uvnitř akademické obce chytře využít.

Vraťme se ke Kopicové. Její přestěhování je veřejnou demonstrací současného stavu věcí, kdy průmyslová logika ekonomické efektivity a konkurenceschopnosti a privatizační praktiky zachvacují další a další oblasti společnosti a její správy. I když je Kopicová v této hře osobou spíše navedenou než hnacím motorem, pranýřování si zaslouží. Sama si stoupla do pozice reprezentantky reforem, která na sebe zákonitě poutá pozornost.

Nesmíme nicméně ztratit ze zřetele skutečnost, že je jen efektem odolné sítě, na jejíž další prvky a vlákna je vidět daleko méně a je obtížnější je rozrušovat. Jednu klíčovou věc ale můžeme dělat všichni: nepodléhat panické rétorice kolem poklesu „globální konkurenceschopnosti“, ekonomického úpadku, toho, že budeme „předehnáni Čínou“. Tzv. znalostní ekonomika je maškara, kterou se státy navzájem i se svými občany drží v překotném běhu a přepracování, aby nebyl čas na pochybnosti a otázky po smyslu.