Česká televize nám na předvečer letního slunovratu naservírovala podívanou. Hýřivá nádhera církevního a státního ceremoniálu vhodně doplnila přírodu v plném rozpuku. Šlo o vícehodinový záznam svatby třiatřicetileté švédské následnice trůnu, vévodkyně Victorie Ingrid Alice Désirée s trenérem a podnikatelem Danielem Westlingem, po svatbě však už také knížetem a vévodou.

Vše začalo ve stockholmské luterské katedrále svatebním obřadem. Pokud se na něj dívali čeští evangelíci, oněměli zřejmě úžasem. Museli si srovnat své stylem raně buržoazní, věcné, střízlivé až upjaté bohoslužebné shromáždění s feudálním jasem, pestrostí a veselím liturgie sesterské švédské církve. Pokud si nechtěli připadat jako chudí příbuzní, museli si aspoň pro sebe potichu něco mumlat o zradě reformace a katolicizujících tendencích.

Ceremonie pokračovaly průvodem, cestou kolem stockholmských břehů na královské veslici a návratem do královského paláce. Televize nám neopomněla připomenout, že na svatbu byla pozvána tisícovka urozených hostů. V ceremoniích se mísila staletí, v roztomilé postmoderní směsi stylů se ztrácel rozdíl mezi aristokratickým dobrým vkusem a cirkusáckou okázalostí. Doba nepřeje tak přísnému rozlišování.

Byla to paráda svými kořeny a některými stále přítomnými motivy stále ještě feudální. Toto defilé privilegovaných jedinců se odehrálo v socialistickém Švédsku. Nejsme sice zvyklí tak označovat země, které nepatřily na stejnou stranu železné opony jako my, ale nelze popřít, že politiku této země utváří po řadu desetiletí sociální demokracie, založená roku 1889.

Aniž bychom zde podrobně rozebírali švédský sociální stát financovaný z nejvyšších daní mezi všemi průmyslovými zeměmi, všimněme si, že vysoké a s výší příjmu stoupající zdanění si švédští občané odhlasovali jako projev občanské sociální solidarity. Švédská sociální demokracie reprezentuje demokratickou a socialistickou větev marxistického hnutí, komunističtí radikálové se od ní oddělili již roku 1917. Její v Evropě ne příliš rozšířenou ideovou zvláštností, již prosadila jako stabilní prvek do státního systému, je tak řečený neokorporativismus. Je to snaha na různých úrovních od podniku po stát hledat a jednáním formulovat společné zájmy investorů a pracovníků. V současnosti má mírnou většinu v parlamentu a vládne Aliance pro Švédsko na čele s Umírněnou liberálně konzervativní stranou a za účasti tří stran, z toho dvou liberálně sociálních a jedné opírající se o křesťanskou sociální etiku. Premiér Fredrik Reinfeldt od převzetí funkce roku 2006 zdůrazňuje, že jeho vládní uskupení chce švédský sociální stát pouze mírně modifikovat.

Máme tedy před sebou, ostatně podobně jako v některých dalších skandinávských zemích, kombinaci monarchie a svébytného demokratického socialismu. Jak tyto dva modely státu mohou stát vedle sebe? Je to svěží aristokratický sen, který přitahuje širokou veřejnost s nadšením zdravící korunní princeznu a jejího do včerejška plebejského chotě a proti němu všechny nudící byrokratická realita? Nebo je to skanzen minulosti neškodný jen proto, že ve Švédsku je na rozdíl od většiny monarchií panovník zcela oddělen od politického života a v kontrastu s tím živá a inspirativní politická současnost?

Důslední stoupenci politického směru, který se v Česku plně prosadil díky oklamaným voličům v posledním květnovém víkendu tohoto roku, obvykle vyčítají Evropské unii, že nás nařízeními bruselských byrokratů tlačí do socialismu — a to i unii se současnou převahou konzervativních a křesťansko-demokratických směrů. Ale někdy se z téže strany ozve výtka jakéhosi nového evropského feudalismu. Titíž lidé želí oslabování suverenity národních států a domnívají se, že se vlastně vracíme k ideji Svaté říše římské. Možná mají trochu pravdu, dokonce v obojím. Snad ohlédnutí za minulostí a pokrok k sobě patří. Možná je to pro Evropu charakteristické široké rozkročení nad přítomností, jednou nohou v minulosti a druhou v budoucnosti. Může to být vlastně jen přirozené plynutí tradice, předávání a rozvíjení prvků západní (evropské či euroatlantické) civilizace.

Pokud bychom viděli střed mezi aristokratickou či roajalistickou nostalgií a pokrokem směřujícím k demokratickému socialismu v zastupitelské demokracii a uplatnění liberálních principů (ochrana menšin proti zvůli většiny, dodržování lidských a občanských práv), nemůžeme Švédsko překročit. V různých barometrech demokracie se umisťuje na nejvyšších příčkách.

Švédská královská svatba a příležitostný pohled do přítomnosti této zajímavé a provokativní země ukazují, jak nezralé a v tradici nezakotvené jsou romantické sny českých voličů o čestném, ušlechtilém a dobrotivém šlechtici, který možná nakonec zasedne na Pražském hradě. Kníže uznal, že je občanem Schwarzenbergem a uzavřel mesalianční politické manželství s vulgárním plebejstvím. Jako bychom se s ním, stejně jako dříve bez něj, styděli za minulost a jako by nám symbolika české královské minulosti připadala trapná. Ostatně čeští roajalisté přes horlivé ujišťování, že usilují o monarchii konstituční, mají prakticky nulovou podporu veřejnosti.

Skandinávské země rovněž ukazují, že socialismus nemusí být neodpovědným a nebezpečným experimentem, že může být dobře podložen tradicí a spojen s duchovními hodnotami, vzdělaností, dobrými mravy a vyspělou kulturou. Že prostě spojení hodnot tradičních, demokratických a liberálních spolu s hodnotami sociálními, které jim umožňují reálné uplatnění, tvoří linii evropské tradice, zatímco čeští korupčníci a mafiáni, přikrčenci a nabobové v demokratických parlamentních lavicích nás od evropské kultury vracejí k někdejšímu „divokému Východu“.