Slavná feministka a teoložka Dotehee Sölle kdysi napsala, že hřích na nás nečíhá v posteli, ale na místech kde, se konají politická rozhodnutí. Pokud si někdo myslí, že tím místem jsou prostory parlamentu či kabinety vlády, je na omylu, můžeme s ním mít soucit, stejně jako měl Mick Jagger soucit s ďáblem, který je už jen směšnou figurkou.

Skutečná rozhodnutí jsou dnes v rukou transnacionálního kapitálu. Jeho hlavními představiteli už nejsou průmyslníci, v nichž viděli hlavní ekonomickou moc Tocqueville se Smithem a jak se nám snažili namlouvat Friedmannovští neoliberálové. Hlavním politickou a ekonomickou silou jsou bankéři.

Neznáme většinou jejich jména a oni o to ani nestojí. Dělají potichu svou politiku, jejímž jediným smyslem je zisk za jakoukoli cenu. Včetně lidských životů. Vznik bankovních domů se zdál z počátku dobrým počinem, který umožnil poskytování peněz na rozbíhající se koloniální expanzi. Dnes však role velkých bankovních domů dosáhla moci, jakou nemá naprostá většina států na této planetě. Z anděla Lucifera se stal padlý satan.

V roli obyčejných čertů pak můžeme vidět jeho pohůnky. U nás například Zámečníka, Rusnoka či Kohouta. Poslední jmenovaný však působí spíše jako Trepifajksl z Dalskábatů. Je průhledný, jak obhajuje korupční systém, na němž vyrostl jeho šéf Kelner. Bohatství, z něhož mu ukapává dost na obživu i na psaní nesmyslů pro kdekoho, nepochází z nějakých grandiózních projektů. Je to prostě jen lichva, zvaná spotřebitelské úvěry, na kterou se jeho boss orientuje. Jejich bohatství roste z peněz těch nejchudších a je vydupáno stovkami vymahačů a exekutorů. Následky platíme všichni.

Sám Kohout ve snaze přiblížit se svému ideálu si založil se Zámečníkem firmičku, která — pod vlajkou dobročinnosti — za provizi zprostředkovává šedesáti procenty úročené lichvářské úvěry pro chudáky v Mexiku.

Jediným kabrňákem v tomto oboru zůstává ekonom Sedláček. Svým osobitým a okouzlujícím stylem dokáže sdělovat naprosto nesmyslné banality, a zastírat tak skutečné problémy. Ten jediný by mohl kandidovat na českého Mefista.

Společně tak dokážou zastírat hříchy bank, které nás nejen ochuzují o miliardy, ale navíc nás připravují o ekonomickou kontrolu nejen ve vlastní zemi, ale dnes už na celé planetě.

Mnoho lidí se dodnes mylně domnívá, že vydávání peněz je v rukou států. Není to pravda. Ve většině zemí dnes banky vydávají přibližně pětkrát více peněz než suverén. Nevydávají je v podobě bankovek a mincí, tuto nákladnou činnost přenechávají na bedrech daňových poplatníků. Vydávají je prostě v podobě půjček, kterých mohou poskytnout až násobně více, než mají reálného kapitálu.

Vezměme prostý příklad. Banky mohou půjčovat 90 % svého kapitálu. Jestliže má 1000 Kč, může půjčit 900. Když si je půjčíte, uložíte je zase na konto v bance a banka se pokusí najít někoho, kdo si půjčí 891 Kč. A tak to běží, až z tisícovky vydané státem vznikne 10 000 vydaných bankou, které existují sice jen na účtech klientů, ale reálně se s nimi nakládá.

Již v lednu 1965 volal v dolní sněmovně poslanec kapitán Henry Kerby po návratu práva vydávat měnu zpět do rukou koruny. A navrhl také řešení. Po něm přišli mnozí další, kteří na to upozorňovali a kteří předpokládali to, co se stalo: po menších krizích způsobených tímto efektem přijde nakonec jedna velká celosvětová.

Kdo to ovšem zaplatí? Je jasné, že pokud by se v jeden okamžik všichni střadatelé rozhodli vybrat své uložené peníze, nedostalo by se na ně dost peněz. Proto si bankéři na politicích vymohli záruky, že v takovém případě bude pohledávky hradit daňový poplatník.

Ovšem celá tato transakce nekončí u deseti tisíc. Přidávají se k tomu úroky. Úroky přivádí do banky další reálné peníze, a tak banka může poskytovat další půjčky, a vytvářet tak mnohem více peněz, než by byl stát schopen natisknout.

Úroky byly již od začátku vzniku peněz vnímány velmi negativně. Představte si, že král vydá sto mincí, za které nakoupí nějaké zboží. Prodejce se rozhodně, že nic nakupovat nebude a peníze bude půjčovat na 10% úrok. Jak mu ovšem dlužníci mohou vrátit 110 mincí, když jich bylo vydáno jen sto? Nemohou, a tak někdo přijde o majetek.

Proto i většina náboženských systémů úrok zakazovala. V křesťanství se to podařilo prolomit, ale například islámské bankovnictví stále nemůže poskytovat peníze na úrok. Půjčování peněz probíhá na základě spolupodílnictví. Věřitel i dlužník tak mají společnou odpovědnost za poskytnutou půjčku a banky — ovšem jen teoreticky — nemají možnost využívat úvěrů ke zbídačování lidí, kteří nikdy žádnou půjčku dostat neměli. Jako je tomu u nás!

Peníze byly vytvořeny jako oběživo, jehož prostřednictvím si vyměňujeme služby a zboží. „Podnikat“ s penězi je proti smyslu jejich účelu. Totéž platí o ukládání peněz. Pokud někdo za peníze nic nenakupuje a jen je šetří, omezuje tak možnosti jiných podnikat, nakupovat a prodávat. Pokud tedy někdo chce spořit, měl by tak činit ve zboží či ve službách, nikoli v penězích. Kdo spořit v penězích chce, měl by za to platit úrok tomu, kdo peníze vydal.

To je také koncepce takzvaných „značených peněz“, které jsou zaváděny formou dobropisů v mnoha mikroregionech na celém světě. Jejich smyslem je podpořit lokální ekonomiku, a to se jim daří natolik úspěšně, že bankéři a politici neustále vymýšlejí způsoby, jak jim v tom zabránit.

Změnu, po které volají rozumní ekonomové, nemůžeme očekávat brzy. Pokud však nepřijde, je hloupé si myslet, že se nám podaří vytvořit efektivní hospodářský systém.

K tomu, aby ke změně došlo, ovšem potřebujeme moudré a angažované občany. Kde je ovšem vzít? Řešení této otázky je mnohem složitější, než případná aplikace vyzkoušených modelů efektivního finančního systému.