Zítra a pozítří se konají volby, které v žádném případě nejsou pro naši zemi osudové, ale rozdíly mezi nabízejícími se možnostmi, kudy se budeme dále ubírat, jsou podstatné. Všechny beztak obvykle dosti vypočítavé řeči o malých stranách by neměly zamlžit základní dilema, před nímž stojíme. To spočívá v otázce, zda příští vládu sestaví Česká strana sociálně demokratická, či Občanská demokratická strana. Personifikace „Nečas, nebo Paroubek“ tu není bez opodstatnění. S plnou vehemencí tedy na tomto rozcestí říkáme: Paroubek.

Po osmi letech vlád sociální demokracie v letech 1998—2006 Českou republiku spravovala od posledních voleb pravice. Právo řídit české země si ovšem nevydobyla ve volbách, nýbrž zastrašením a zkorumpováním dvou sociálně demokratických poslanců, takže sice získala na půdě sněmovny většinu, demokratickou legitimitu však nikoli.

Navzdory tomu, že k tomu neměla demokratický mandát z voleb, se vláda české pravice pustila do razantních reforem na hranici ústavnosti a v příkrém rozporu s většinovou vůlí občanů. Zavedla skandální poplatky ve zdravotnictví, započala demontáž sociálního státu, podnikala přípravy k zavedení školného a navzdory potěmkinovské přítomnosti Strany zelených prováděla antiekologickou politiku včetně příprav k obnovení českého jaderného programu. Rovněž střežila iluzorní práva kamionové dopravy, marnotratně hýřila za dálnice. Navzdory spořivé rétorice nechala vzkvétat korupci a prohlubovala státní deficit.

Je ostatně jedním z nejsměšnějších bludů, ilustrujících upadlost tuzemské politické kultury, že podstatná část voličstva oceňuje na pravici její spořivost a údajnou péči o veřejné finance. Realita všude ve světě i u nás je ale taková, že pravice, snižující daně a s nonšalantní bezstarostností přistupující k sociální problematice, rozpočty zatěžuje v nepoměrně větší míře, nežli levice, která snižuje nezaměstnanost, zvyšuje daně a na rozdíl od pravice si na své starostlivosti o dobrou kondici státu zakládá.

Ačkoli země byla neprakticky dlouho spravována úřednickou vládou Jana Fischera, nadcházející volby by měly být především verdiktem o společném vládnutí ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Je prakticky jisté, že každá z těchto stran na svou účast ve vládě svým způsobem doplatí, ale bylo by ironií, kdyby se hlavní nevole s vládou přelila pouze do předloňské změny v krajích, jejichž vliv na celostátní politiku je podstatně omezený.

Už z důvodu elementární politické hygieny by po vládě pravice tak otřesné, jakou byla ta Topolánkova, měla následovat vláda sestavovaná levicí. A kdyby vloni krajně sporným způsobem nezasáhl Ústavní soud, sociální demokracie by nám již nyní zřejmě několik měsíců vládla. Odklad přišel k duhu zejména pravici, protože její vládu odizoloval polštářkem několika dalších měsíců. Ale kosmetické úpravy, jakou byla výměna Mirka Topolánka za Petra Nečase či marketingovými steroidy vyhoněný vzestup populistických fašounků z Věcí veřejných, by neměly odvést pozornost od jádra věci.

To tkví v prostém konstatování, že by pro českou společnost bylo potenciálně nezdravé, kdyby za Topolánkovo vládnutí nevystavila jasný účet a nesvěřila vládu sociálním demokratům. Každý, kdo váhá, zda dát sociální demokracii v nadcházejících volbách hlas, může být ujištěn, že právě z důvodu elementárního přínosu politické kultuře chybu neudělá.

Případná vláda sociální demokracie přitom není ničím, co bychom si měli zvláště idealizovat. Čeští sociální demokraté si berou vzor spíše ze slovenského technokrata a populisty s autoritářskými rysy Fica nežli z moderní demokratické levice v menších zemích severní či západní Evropy. Ačkoli disponují řadou sympatických osobností, počínaje například Lubomírem Zaorálkem, přes stínového ministra školství Jiřího Havla až po jihomoravský tandem poslanců Sobotka, Tejc, nelze přehlédnout, že v ní s velkou vahou působí silné klientelisticko-technokratické lobby a vztah sociálních demokratů ke dvěma oblastem pro každou moderní levici stěžejním, tj. ke kultuře a k ekologii, je jedním slovem ostudný.

Pokud sociálním demokratům nakonec budou scházet drobná procenta k tomu, aby se mohli stát rozhodující silou povolebních vyjednávání, měli by svou pozornost upřít právě tímto směrem. Vítězslav Jandák sociálním demokratům nepřináší nic, co by neměli i bez něj, ale ztrácí jim zbytečně hlasy v klíčovém prostředí humanitní inteligence. A stínový ministr životního prostředí, jehož vůbec nikdo nezná, ukazuje, jakou asi pozornost této problematice hodlají sociální demokraté věnovat.

Přesto — a navzdory před každými volbami se opakujícím zbožným přáním pravicových médií — pravděpodobnost, že sociální demokraté budou mít s KSČM po těchto volbách ve sněmovně většinu mandátů, zůstává vysoká. Bude-li tomu tak, sociální demokraté si budou vybírat po volbách hned z několika variant a Jiřímu Paroubkovi nic a nikdo nezabrání v tom, aby se nakonec stal českým premiérem v konstelaci, pro kterou se rozhodne.

Ten důvod, proč je takový výsledek žádoucí, nemusí být možná víc než jeden, ale v každém případě postačuje. Česká pravice se uplynulým vládnutím zdiskreditovala a vláda sestavená Jiřím Paroubkem bude skýtat lepší východisko pro další kultivaci českých poměrů než jakákoli vláda jiná.

Poslední poznámka se nemůže vyhnout osobě příštího potenciálního premiéra. Jiří Paroubek je nejvyhledávanějším objektem kanonády pravicového tisku. To si zasloužil hlavně tím, že se s veškerou vehemencí zpěčuje pravicové představě o hodné sociální demokracii, která dílem přebírá neoliberální program a dílem pouští pravici bez vážných námitek k vládnutí.

Paroubek má některé rysy, kterými sám sobě škodí, o tom nelze pochybovat. Současně je třeba vidět, že politika není nedělní chvilkou poezie. Paroubkovi jistě schází mnohé z toho, co se široce oceňovalo na Vladimíru Špidlovi, ale ač se to komu líbí nebo ne, také Jiří Paroubek je v jádru sociálně demokratickým idealistou, byť konformnějším a méně kreativním, nežli byl Špidla. Paroubkovi se nadto pro politiku dostává jiné výbavy, jež naopak povážlivě právě Špidlovi scházela. Paroubek je neobyčejně obratný a mezi současnými předsedy českých politických stran je jediným skutečně do hloubky přemýšlejícím stratégem.

Bohužel nemá dostatečně vypěstovanou citlivost pro některé závažné okruhy témat; kromě kultury či ekologie k nim jistě patří i role občanské společnosti, příliš těžkopádně se pohybuje v oblasti mediální problematiky, určitý vážný deficit se projevil i v nezvládnuté konfrontaci s Klausem o Lisabonskou smlouvu, a také k vnitrostranickým potížím často zřejmě přistupuje s větší mírou cynismu, než jakou lze pokládat za přijatelnou. To vše jsou důvody, pro něž jej nakonec v jeho funkci někdo nahradí; a snad to bude někdo schopnější, což vůbec nelze pokládat za samozřejmé.

Pronikavý pozorovatel české i středoevropské politiky Petr Pospíchal říká trefně, že Jiří Paroubek je o mnoho lepší, než jaký je jeho mediální obraz, a o něco horší, než jakého bychom jej potřebovali. Pro tuto chvíli se ale upínejme k tomu „o mnoho lepší“.