„Naše zpravodajství je nestranné, objektivní a dává stejný prostor všem relevantním politickým stranám," prohlásil šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský poté, co se jeho deník stal předmětem bojkotu Paroubkových sociálních demokratů.

Lidové noviny, na které dopadl stejný osud, dokonce daly na páteční první stranu Paroubka s náplastí přes ústa a nápisem „Paroubek se rozhodl bojkotovat 1,7 miliónu voličů". Zdálo by se, že pokud jsou voliči co k čemu, pořádně to teď Paroubkovi spočítají. A Paroubek, který se to rozhodl spočítat MF Dnes, Lidovkám, Hospodářkám, Reflexu a Respektu, se zase jednou přepočítá.

Válka proti klíčovým médiím pár týdnů před volbami opravdu nevypadá příliš rozumně. Novináři dotyčných novin a týdeníků se totiž zcela jistě zařídí přesně podle Paroubkova doporučení: „Jestli chcete o nás psát, tak si pište, co chcete."

A tak zatímco všichni ostatní o mediální prostor urputně bojují, ČSSD ho nyní ve významné části mediálního spektra vyklidí a namísto svého vlastního hlasu za sebe nechá mluvit ty, kterým leží v žaludku.

Z hlediska Lidového domu v tom ale vlastně nebude téměř žádný rozdíl: v Lidovkách, MF Dnes a spol. si o „socialistech" stejně dávno píší, co chtějí. Slovům šéfredaktora Čásenského o nestrannosti a objektivitě MF Dnes nemůže věřit ani on sám a o férovém nakládání s levicovými politiky a jejich idejemi by se v českém pravicovém tisku dalo mluvit leda tak v rámci špatného vtipu. A komu z levicových politiků by se chtělo dodávat materiál pro munici, kterou po něm vzápětí budou zpátky střílet?

Paradoxní ale je, že podobně jako jsou politici závislí na médiích, jsou média závislá na politicích, kteří pro ně představují důležitý a často i vzácný zdroj informací. A podobně jako kuchaři nemůžou vařit z vody, nemůžou novináři vařit ze vzduchu, i když to tak občas vypadá.

Cena novináře stoupá s množstvím jeho kontaktů, které ho pravidelně zásobují informacemi, takže noviny mohou pravidelně vycházet. Pokud se pravidelný přísun informací zastaví, není o čem psát a novinář má potíže.

Samozřejmě, Paroubek a jeho ČSSD není pro novináře jediným zdrojem. Bílé stránky nebo tenčí noviny vycházet nebudou, protože není obtížné zajít „ke konkurenci" a načerpat materiál pro články jinde než v oranžovém království.

Sociální demokracie je ale jako momentálně nejsilnější česká politická strana jedním z nejvýznamnějších zdrojů zpráv a média, které Paroubkův bojkot nepostihl, tak budou mít nezanedbatelnou konkurenční výhodu. Budou mít informace, které pravicová média mít nebudou.

Sociální demokracie tím podle šéfredaktora Dalibora Balšínka a komentátora Martina Weisse jde proti demokracii a proti 1,7 milionu voličů. Ovšem dalo by se také říci, že jde proti zájmům majitelů koncernů Mafra, Ringier a Economia, které teď nebudou moci tak dobře uspokojit své zákazníky, kteří by mohli odejít ke konkurenci.

Kromě toho, že média fungují jako zdroj relevantních informací a teoreticky i jako hlídací pes demokracie nebo platforma pro demokratickou diskuzi, je totiž jejich nezanedbatelnou funkcí také tvorba zisku. Pokud klesne počet prodaných výtisků, sníží se rovněž profit z inzerce, která je dnes tím, co média živí především.

Souvislost mezi tím, že pravicoví čtenáři jsou obvykle solventnější a tudíž na inzertním trhu žádanější, a mezi převahou pravicového tisku na českém mediálním trhu není náhodná. Snaha tuto hegemonii oslabit sociálnědemokratickým mlčením ale právě z tohoto důvodu nemusí vyjít: pravicová média už pravicovým čtenářům Paroubka a jeho stranu natolik znechutila, že ti možná budou rádi, když si od oranžového nebezpečí na chvíli odpočinou.

Na druhou stranu, ani z krátkodobého hlediska nemohou média sociální demokracii ignorovat, protože tím by vlastně přišly o jakkoli chatrný argument, že skrze svou objektivitu a nestrannost slouží občanům a demokracii.

Ignorováním pravicových médií ovšem demokracii neslouží ani sociální demokraté, jejich neohrabaná snaha regulovat svoji publicitu tímto posledním aktem dosáhla svým způsobem vrcholu. Zdá se, jako kdyby v tomto ohledu zavál božský vítr kamikaze až odněkud z Japonska, kde praktiky podobné tomu, co ve čtvrtek zahájila ČSSD, dovedli ve formě takzvaných kiša klubů k dokonalosti.

O co jde? Japonská demokracie má podobně jako třeba čínský komunismus určité „národní charakteristické vlastnosti", díky kterým funguje tak trochu jinak, než by si Evropan představoval. Co se týče japonských novinářů: aby získali přístup k politikům, státním úředníkům nebo jiným důležitý potentátům, musí se stát členy kiša klubu, tedy získat akreditaci do novinářského klubu, který každá důležitá instituce má.

Politici a instituce si novináře ve svém kiša klubu předcházejí, sdělují jim zákulisní informace a poskytují jim bezplatně kopírky, telefony a podobně. Jenomže to má podmínku: novináři musí na oplátku pěkně psát. Pokud médium některého z novinářů napíše něco kritického, může japonský politik, podobně jako nyní Jiří Paroubek, uvalit na novináře informační embargo, dokud kolegové novináři černou ovci ze svého středu nevyloučí. Teprve potom se uzavřený kohoutek s informacemi opět otevře.

Výsledkem je, že v různých japonských novinách se píše prakticky totéž, že tím trpí investigativní žurnalistika a že novináři nemají vůbec žádnou snahu být lepší než konkurence, protože by následovala krutá ostrakizace: v lepším případě by médium muselo do kiša klubu vyslat jiného novináře, v tom horším by o přístup k informacím jednoduše přišlo. V tom nejlepším by pak možná stačilo, kdyby se příliš zvědavý novinář panu politikovi za nekonstruktivní mediální pokrytí upřímně omluvil.

Z hlediska evropsky chápané demokracie tak v konečném ohledu nezbývá než doufat, že sociálnědemokratické závany asijského myšlení zase rychle vyvanou. Na druhou stranu, páteční reakce postižených médií taky dost zavání: okopávat Paroubkovi kotníky a tvářit se přitom jako objektivní svatoušek je něco, co dělají malé zlobivé děti.

Vzhledem k předchozím zkušenostem je ale jasné, že ani jedna strana se jen tak nepolepší: naopak, pokusí se navzájem vyhladovět. Kdo uhne první, prohrál. Dilema mezi okopáváním kotníků vybraných politiků a Paroubkovými kiša kluby je ale v každém případě dilematem značně neradostným.