Četní sloupkaři-kolegové, naposledy pak Lukáš Jelínek, se tu v posledních týdnech pozastavovali nad kulturou, respektive kulturností české předvolební kampaně. To je dobře. My se ženou sice televizi nemáme, takže jsme politické reklamy částečně ušetřeni, ale hned za domem nás každé ráno obšťastňuje sněhobílý Miloš Zeman a medonosný Jiří Paroubek. V noci nám zase dík gigantickému Petru Nečasovi lezou kočky do postele, protože obraz volebního lídra ODS září tak, že může směle navádět letadla. Je to skutečně na pováženou..., zvlášť když se vezme do úvahy, jak kočky rády bufetí v popelnicích.

Ale ještě horší jsou ta předvolební sdělení. Toho si všímáme asi všichni, zejména u protikampaní. Stěžejní otázky nicméně položil už Martin Raus: Opravdu musí většina předvolebních sdělení apelovat na emoce? Skutečně musí být vizuální kampaň vedená způsobem, který uráží inteligenci i celkem normálního voliče? A opravdu to nejde jinak?

Zdravý rozum pochopitelně říká, že jde. Jenomže jak? Abych ulevil kočkám i svojí zvědavosti, zkusil jsem ještě pohledat artefakty z nedávno skončené kampaně v Británii a vizuální stránku srovnat. Británie, toť přeci kulturní pojem — když ne tam, tak kde jinde. A na první pohled je rozdíl skutečně ohromný. Zde jen několik příkladů.

Vizuální projev ČSSD znají všichni, zůstanu tedy u labouristů. Z hlavní televizní upoutávky raději vynechali svého nejlepšího diskutéra v zemi a využili profesionální stylizované provedení: