Špatná režie našich politiků, tentokrát doslova

Ivo Bystřičan

Volební spot není žádný specifický žánr. Jeho úkolem je pouze v krátkém čase jakkoli pobavit, překvapit, přesvědčit — tak jako je tomu u každého jiného videospotu. České politické strany jdou však jinou cestou. Výsledek je tristní.

Ve srovnání s posledními volbami by člověk od ODS čekal více. Klip negativně se vyhraňující vůči KSČM a ČSSD skrze minipříběh vymetení jeskyně KSČSSD hrdiny z ODS nepostrádal slušné filmařské zpracování a humor v rámci alespoň minimální úrovně vkusu. Letos ODS v negativním vymezení vůči ČSSD přitvrdila. Ve spotu tak činí způsobem, kterým snad musí urážet i své vlastní voliče.

Stereotypní a nevýrazné zamrazené záběry, či přesněji fotografie smutných lidí doplňuje výčet různých typů zla, které připravuje Jiří Paroubek. Na to navazují zmínky opačných a dobrých záměrů, které přinese ODS. Netřeba bědovat nad mizerným a laciným zpracováním ne nepodobným někdejším spotům neonacistických uskupení a jiných neumětelů.

V takto negativně laděném spotu je pozoruhodnější, že ODS neskrývá komplex, který má z předsedy ČSSD, když všechny zákeřnosti svaluje pouze na něj, nikoli na celou sociální demokracii. V druhé půli vystupuje předseda Nečas, a nezvládnutost spotu tak graduje. Jakoby on a tvůrci spotu nevěděli, že součástí přesvědčivého projevu je také mimika, gestikulace a modulace hlasu.

Nečas je beztvarý a bezbarvý, bez chuti a zápachu. Jeho umístění do školní třídy je vzhledem k předchozím záběrům zcela nepochopitelné. Možných sdělení je několik. Ve vystupování se má ještě co učit. Nebo naopak — on je učitel a ostatní se mají co učit. Nebo — protože je vedle něj glóbus a za ním mapa — je učitelem národů. Ve třídě kromě něj však nikdo není. Komu to tedy vykládá?

Spot ČSSD evidentně vytvořili profesionálové. Letecké záběry, které mají rychle vystihnout krásu naší domoviny, krátké sekvence navozující dojem kýžené verze budoucnosti na efektivně obdělávaných polích, na dynamické burze, v moderní a čisté automobilce či nemocnici, ve tvářích šťastných důchodců i dětí, jsou profesionálně odvedené.

Střih má vcelku dobrý rytmus, i hudba je zvolena relativně vkusně. Záběry zemědělského, výrobního, finančnického i osobního štěstí jsou střídány s mluvící hlavou Jiřího Paroubka. Spot se dá číst i jako jeden z dalších pokusů o budování kultu stranické osobnosti — jakoby ČSSD reprezentoval jen on.

Tomu napomáhá jak sled fotografií z jeho dětství a jinošského věku, zmínka o jeho pracovitých rodičích, a tudíž jeho genetické předurčenosti k témuž, či vstup jeho manželky, která vyzvedne svého chotě coby „jednoho z mála politiků, kteří myslí opravdu na lidi“. Není tak ani jasné, zda v ČSSD další politici jsou také takoví.

Minimálně to evidentně neví Paroubkova manželka. Tento Paroubkův miniportrét přes kvalitní zpracování nejde za vizuální klišé a nemá nápad, kterým by mohl zaujmout. Spíše jen neurazí.

Komunisté poněkud kopírují spot ČSSD, ale vzhledem k trojnásobné délce je poněkud nesnesitelný. Ilustračních záběrů lepší a spokojenější společnosti je potřeba o hodně více a tvůrci se nevyhnuli povinné šedi, která jen zaplácává místo, jež je potřeba naplnit komentářem. KSČM využila klipu k prezentaci svých kandidátů a kandidátek za jednotlivé kraje.

Dělá to jednoduše — z mapy ČR vystupují fotografie jednotlivých kandidátů a komentář za doprovodu symfonické hudby zprostředkovává jejich slogany. Vkusu tato koncepce příliš nepobrala, na druhou stranu diváky navyklé běžné grafice našich televizí se to dotknout nemůže. Stejně jako celý klip, který však nepřináší žádný nápad, jenž by stál za řeč. Za zajímavost budiž oproti spotům ČSSD a ODS bráno to, že tato strana prezentuje i jiné kandidáty, než jen svého předsedu, který zároveň nemluví o sobě, ani se nevyhraňuje vůči předsedovi jinému.

Jediným kreativním spotem stran, které se zdají mít šanci uspět ve volbách, je klip TOP09. Ve zdařilé, přitom však pravděpodobně finančně nenáročné animaci se plaví posádka s admirálem Schwarzenbergem za kormidlem. Oranžovou pirátskou loď pošle ke dnu střelou z děla, modrého zloděje pokladu u tunelu Blanka brzy uvrhne do klece.

Plavčík zamete rudé myši a do moře posádka vylije vědra s modrým a oranžovým odpadem. Bez ohledu na politickou orientaci diváka je to jediný spot, který pracuje s humorem, nadsázkou, vůči soupeřům se vymezuje metaforami, zbytečně se zde nemluví.

TOP09 zde ale na sebe spotem prozrazuje i věci, které možná prozradit nechtěla. Kromě Schwarzenberga jsou ostatní členové posádky bez tváře a jména, důležitý je jen on, admirál. I TOP09 tak podtrhuje kult jeho osobnosti, bez něhož by strana nikdy šanci oslovit signifikantní část voličů neměla. Není zároveň ze spotu jasné, co TOP09 představuje. Jasný je jen vztah k ostatním — socialisté jsou piráti, ODS lupiči, komunisté krysy. Až se jich Schwarzenbergova posádka zbaví, její loď popluje dál. Není ale vůbec zřejmé, kam vlastně.

Klip VV je ze všech recenzovaných dílek nejvíce psychotický. Čísi ruka si na stole maluje. Už ten stůl — řeší snad Věci veřejné věci od stolu? Naši politici se celkově nějak nehýbou a ve spotech nic kromě mluvení nedělají, kromě kormidlujícího knížete — admirála. Paroubek sedí, ale aspoň v zahradě, Nečas a Svoboda aspoň stojí a Filip se taky nehne od stolu.

Ruka Věcí veřejných si na stole kouzlí. Namaluje si dinosaura, pak přes něj dá značku zákazu. Pak si odkudsi tahá fotky, na nichž ožívají kandidáti strany a nervózně jako školáčci odříkávají své teze. Až to bolestivé vystoupení mají za sebou, střihem se objeví, kdo je majitelem té kouzelné ruky.

Za stolem sedí Radek John a pronáší své teze, na které má více času, než kandidáti z fotek. Jeho místnost je slojí, v jejichž temnotách takřka nelze vidět ani jeho samého. Působí jako mudrlantský černokněžník v jeskyni, do které kdysi utekl a teď za ním kdosi s kamerou přišel pro rozumy. Za ním se vrší halda čehosi neidentifikovatelného a nedá se s přesností určit, zda to jen tvůrci zapomněli uklidit či se má jednat o symbolické sdělení, že John v chaosu našel řád.

Zelení nevsadili na vlastní tváře, jen oni sami vědí proč. Důvodem by mohlo být, že vědí, jak nudné jsou mluvící hlavy, a to je ostatně patrné z ostatních volebních klipů. Ty své však Zelení jen nahradili inscenovanou anketou. Videoanketa sama o sobě je nepřekvapivé klišé z televize, inscenovaná anketa těch, kdož evidentně dostali nakázáno, co mají říct, je ještě horší.

Nevyzpytatelný důvod má použití černobílého provedení. Má symbolizovat minulost, když černobílé byly staré filmy? Nebo má uvozovat černobílost vidění obětí ankety? Anebo snad všechen lid z ulice svou černobílostí kontrastuje se sytou a svěží zeleností strany?

Důležitým prvkem jakékoli ankety je jasnost otázky. Ve spotu ale nějak není jasné, na co se tvůrci figurantů vlastně ptali, každý jakoby odpovídal na něco jiného. Výsledkem je zmatek, u něhož není vůbec jasné, co a jak se váže ke Straně zelených. Třeba to ale neví ani ona sama.

Lidovecký spot patří mezi ty řemeslně zvládnutější. Pracovalo se na něm evidentně dlouho, když mezi záběry šťastných a bezstarostných rodin s dětmi figuruje i dovádění s kupou spadaného listí. Spot je podobný klipu ČSSD, přitom je zhruba stejně nudný a nenápaditý. Do vizuálně pěkných záběrů se stereotypními motivy rodinného štěstí promlouvá hlas Cyrila Svobody a občas se tyto záběry střídají s jeho mluvící hlavou.

Jakoby on byl garantem rodinného štěstí — a to štěstí bylo závislé zejména na politicích. Tok rodinné euforie malinko osvěžují krátké zvukové vstupy voličů zdůvodňujících, proč budou volit tuto stranu, celkový dojem nudy tím ale nenapraví. Inu, několikrát se ve spotu Svoboda i anonymní hlasy ohánějí tradicí. Proč ale na konci Svoboda zdůrazňuje naopak změnu a vyzývá k ní, je docela záhadné.

Snad chtěli Zemanovci ukázat, jakou prima a neformální partou jsou. Světlocitliví vinaři ze strany sedí v kroužku u stolu v tmavé konferenční místnosti bez oken a ze sklenic popíjejí víno. Deklamují své volební teze, ale není jaksi jasné, komu je říkají. Málokdo z nich se vůbec podívá do kamery, zároveň se nezdá, že by si je říkali navzájem.

Vlastně celá choreografie působí, jakoby většina z kandidátů promlouvala sama k sobě. Ta souvislost se sklenicemi vína by pak dávala smysl, pokud jich před natáčením bylo vypito o dost více — to pak člověk sám k sobě mluví rád. Zároveň se tak vymezí třeba vůči pivařům či suchým abstinentům.

Pokud se ale SPOZ nechtěli prezentovat jako strana ležérních vyznavačů vína, měli se kandidáti daleko více snažit o pohled do kamery. Její čočka je totiž jako lidské oči. Kdo se do ní nedívá, působí, jakoby nemluvil pravdu nebo se styděl za to, co říká, anebo tomu sám nevěřil.

    Diskuse
    May 13, 2010 v 8.38
    Zelené upřesnění
    Ve spotu SZ sice nejsou jejich mediálně neznámější přestavitelé, ale "vlastní tváře" přinejmenším zčásti ano. Kandidáti z nižších příček, jejich příbuzní, ba i zaměstnanci (z aparátu strany). Patrně i skuteční sympatizanti. Insider jako já se může bavit nebo alespoň pousmát; jak to působí navenek, o tom píše pan Bystřičan...
    May 13, 2010 v 11.8
    Je to pěkné shrnutí inspirující k zamyšlení nad estetizací, psychologizací a depolitizací politiky.