Volební kampaň — opravdu to nejde jinak?

Martin Raus

Některé projevy volební kampaně jsou skutečně nevkusné a zavádějící. Skoro jakoby se politici domnívali, že lidé se jen bojí a myslí sami na sebe. Volby jsou příležitostí, jak je poučit o opaku.

Nedávno jsem projížděl kolem dlouhé řady předvolebních reklamních billboardů, ze kterých na mě shlížely jak současné stálice politického nebe, tak i nově vycházející hvězdy. Zaujalo mě zejména rozvrstvení nabízených témat do určitých tematických okruhů.

Nejvíce dominovaly motivy s výčtem hrozeb, které se nepochybně naplní, nebudu-li volit určitou stranu, a umožním tak vítězství jejího hlavního politického konkurenta — dozvěděl jsem se tak, že mým přičiněním může dojít zcela nezpochybnitelně ke zvýšení nezaměstnanosti, ke vzniku nové celosvětové ekonomické krize, k návratu totalitního režimu či ke státnímu bankrotu. Jako důkaz byly připojeny momentky našich čelních politiků pořízené pravděpodobně v okamžiku, kdy se jejich myšlenky toulaly někde hodně daleko, nebo v momentě, kdy se někomu povedlo vyvést je z rovnováhy a oni na okamžik ztratili kontrolu nad svými mimickými svaly.

Aby nebyl volič příliš frustrován, bylo pro jeho pobavení jako další téma zařazeno zesměšňování zejména jednoho politika s využitím absurdních tvrzení a vhodně zvoleného portrétu. Galerie pokračovala tématy s přísliby získání různých výhod, které pro voliče bez jeho dalšího přičinění zajistí příslušná strana jako například zrušení poplatků u lékaře nebo zajištění 13. důchodů sponzorovaných z výnosů ČEZu. Témata evokující hledání nějakého konstruktivního a věcného řešení, která by působila pozitivně a neurážela inteligenci voliče, byla v naprosté menšině.

Kdybychom vyšli z předpokladu, že je skladba témat pro reklamní kampaně vybírána na základě kvalifikovaných sociologických průzkumů, museli bychom nutně dojít k závěru, že hlavními faktory, které ovlivňují volbu většiny lidí, jsou obava z budoucnosti, zájem o osobní prospěch bez ohledu na širší okolí, závist vůči těm úspěšnějším a osobní antipatie vůči jednotlivým politikům. Odpovídá ale opravdu tento pohled realitě a chtějí naši politici tento trend nadále zesilovat?

Někdy se říká, že lidé mají přesně takové politiky, jaké si zaslouží a také že krize hodnot velké části jednotlivců se posléze projevuje v krizi hodnot celé společnosti. Osobně se mi v této souvislosti vybaví názor filozofa-humanisty Bertranda Russella, že dobrý život by měl být inspirovaný láskou a řízený rozumem. Toto tvrzení se dá aplikovat i na oblast politiky — dobrá politika by měla být inspirována ušlechtilými, čestnými záměry, láskou k lidem. Zároveň by měla stát na racionálních základech, na prosazování realizovatelných koncepcí, na celkové vyváženosti a měla by být prováděna čestnými, kompetentními, charakterními a zodpovědnými lidmi, kteří mají odvahu říkat ostatním pravdu a podněcovat to lepší v nich.

Jestliže se to dnes v nějaké viditelné míře neděje, je to další výzva k tomu, abychom uplatnili své volební právo a dali příležitost těm, kteří dokážou tyto kvality přinést do našeho veřejného života.