↗

Zjevně protiprávní praktiky na hranicích by ve světle norem Migračního paktu mohly být legální, v kontextu mezinárodního práva ovšem nadále protiprávní. Foto Csaba Segesvari, AFP

Po 8 letech přípravy a dohadů Evropský parlament po bouřlivých debatách nakonec schválil návrh nového Migračního paktu EU, při jehož projednávání s Evropskou radou nakonec sami evropští zákonodárci rezignovali téměř na všechny své původní lidskoprávní požadavky a spokojili se s velmi restriktivní a nedokonalou podobou budoucích evropských pravidel. Co by vlastně pakt mohl přinést?

1) Síto už na vnější hranici EU 

V budoucnu budou žadatelé o azyl a uprchlíci jasně identifikováni do sedmi dnů po příjezdu do EU po zemi, po moři nebo letecky. Jejich údaje budou uloženy v evropské azylové databázi otisků prstů Eurodac, která bude rozšířena o další biometrické údaje.

Žadatelé ze zemí s mírou úspěšnosti v azylových žádostech napříč zeměmi EU nižší než 20 %, kterých bude velký počet, by mohli být na hranicích drženi v detenci za mřížemi až na dvanáct týdnů. V Řecku, Itálii, na Maltě, ve Španělsku, Chorvatsku a na Kypru mají být zřízeny nové detence, v nichž budou úřady rozhodovat o tom, zda nedůvodné žadatele bez dalšího podrobného zkoumání vrátí zpět do země původu.

V celé EU by tato detenční centra měla být schopna kdykoli přijmout až 30000 osob. Samotné kritérium 20% úspěšnosti je velmi sporné. Vůbec totiž není jisté, že členové opozice nebo minorit jsou v zemích typu Uzbekistán nebo Pákistán v bezpečí.

Žadatelé o azyl ze zemí s vyšší mírou úspěšnosti v azylových žádostech v rámci EU budou moci projít běžným azylovým řízením, které by mělo být kratší. Osoby, jejichž žádosti o azyl budou zamítnuty, by měly být deportovány tedy přímo na vnějších hranicích EU.

2) Několik typů řízení na hranicích

Nový pakt popisuje několik typů správních procesů již na vnějších hranicích. Zjednodušeně řešeno, každý by měl v prvních sedmi dnech projít tzv. screeningem, v němž se zjistí identita a základní údaje. Po něm bude následovat „hraniční řízení“ (border procedure) v němž se rozhodne, jestli žadatel bude moci vstoupit do klasického azylového řízení anebo bude přesměrován do návratového řízení.

Stanoven je minimální počet 30000 žadatelů o azyl ročně, kteří budou muset projít hraničním řízením a být odmítnuti již na hranicích. První státy vstupu by tedy měly být schopny provést celkem čtyři typy správního řízení. Stranou ponechme podivné (ne)právní fikce typu, že žadatel na půdě EU vlastně právně nebude na půdě EU a že rozhodnutí v rámci screeningové procesu nebude rozhodnutím, ale jakýmsi sdělením, zřejmě aby se proti němu nešlo odvolat.

3) Koncept tzv. třetích bezpečných zemí

Jedná se o klíčovou reformu, která členským státům umožní zamítnout žádost o azyl, pokud se domnívají, že ve třetí zemi existuje účinná ochrana a nehrozí pronásledování nebo vyhoštění. Postup klasifikace bezpečnosti však není pevně stanoven. Pokud by stačila pouhá dohoda EU jako celku nebo členského státu s takovou zemí, která by nezohledňovala skutečnou bezpečnost této země pro uprchlíky, může být tento koncept snadno zneužit.

4) Povinná flexibilní solidarita

Další klíčovou reformou je zavedení mechanismu tzv. povinné flexibilní solidarity v rámci nařízení o azylu a migraci, jehož cílem je zajistit povinnou solidaritu pro země EU, které jsou pod migračním tlakem. To zahrnuje zřízení „solidárního fondu“, v jehož rámci budou mít všechny země EU možnost flexibilně rozhodnout, jakým způsobem budou přispívat.

Členské státy mohou například přispět jednak přemístěním žadatelů o azyl na své území (relokacemi). Existuje přitom minimální roční počet 30000 žadatelů o azyl, kteří by měli být přemístěni z členských států, které přijímají nejvíce příchozích do EU, do členských států, jež přijímají podstatně méně. Je důležité poznamenat, že pro žádný členský nebudou relokace povinností.

Pokud však relokace nedosáhnou 60 % zjištěných potřeb (minimálně 30000 relokací, jak je stanoveno v nařízení), nastupují povinné „kompenzace odpovědnosti“ spočívající v tom, že státy přebírají odpovědnost za posuzování žádostí o azyl od přijímajícího státu. Není ovšem stanovena povinnost, že osobu na své území musí fyzicky převzít.

Alternativně budou členské státy v rámci tohoto mechanismu moci poskytnout finanční příspěvek. Éterem létá částka 20 tisíc Eur, pokud státy jako Maďarsko odmítnou uprchlíky z Itálie či Řecka relokovat, což je suma finanční kompenzace za každého odmítnutého uprchlíka k relokaci či hodnota vyslání vybavení či personálu do zemí prvního přijetí.

Tato částka je však nezávazná a členské státy budou o podrobnostech jednat případ od případu. A neexistuje také jasná definice, jak by měl být tento příspěvek použit, což znamená, že finanční prostředky by mohly být místo do ochrany lidí investovány do ostrahy hranic nebo do deportací.

Výpočet příspěvku každého členského státu, ať už prostřednictvím relokačních opatření, finančních prostředků či jinak, bude vycházet z rozdělovacího klíče, který zohledňuje počet obyvatel (50 %) a HDP (50 %). Členské státy budou mít plnou volnost, pokud jde o typ solidarity, kterou přispívají.

Členské státy zatížené migrací však samozřejmě budou solidaritu ostatních též moci využívat nebo se povinné solidarity s postiženými státy po určitou dobu neúčastnit. Právě taková je vyjednaná výjimka ministra Rakušana (STAN), a je dokonce velmi reálné, že bude-li u nás velký počet ukrajinských či jiných uprchlíků, budeme významnými příjemci solidarity ostatních i my.

Na implementaci Paktu jsou ostatně vyčleněny 2 miliardy Eur již nyní. Každý rok by se pak mělo konat tzv. high level solidarity fórum, tedy jednání zástupců členských států EU o tom, jaká solidarita a komu bude vlastně k dispozici.

5) Vágní výjimky

Nový Migrační pakt operuje se třemi typy výjimečných situací. V případech „krize“, „vyšší moci“ nebo „instrumentalizace“, tedy že někdo využije uprchlíky jako nástroj k prosazení svých zájmů, se budou členské státy od stanovených povinností moci odchýlit. Definice těchto zvláštních situací jsou však natolik široké, že umožní státům kdykoli se na ně odvolat, což podkopává právo EU a dále komplikuje koordinovanou a předvídatelnou reakci celé evropské sedmadvacítky.

V praxi to může znamenat, že zjevně protiprávní praktiky na hranicích, např. Polska na polsko-běloruských hranicích, by ve světle norem Migračního paktu mohly být legální, v kontextu mezinárodního práva ovšem protiprávní.

Co také může snadno nastat?

Bude samozřejmě pokračovat vyjednávání pochybných dohod o bránění migraci s nejrůznějšími diktátorskými režimy, ať již v Tunisku, Egyptě, Mauritánii či jinde. Bude pokračovat evropské sponzorování v podstatě jakýchkoli kriminálníků v Libyi či jinde, kteří slíbí zastavování uprchlíků za jakoukoli cenu.

Budeme naivně doufat, že země jako Řecko nebo Malta, které nejsou schopny důstojně a rychle realizovat ani jeden typ azylového řízení, budou s naší pomocí schopny realizovat čtyři typy správních řízení podle paktu a podle evropského práva. Nespravedlivé pravidlo zodpovědnosti první země vstupu za realizaci azylového řízení jim totiž podle tzv. dublinských pravidel zůstane.

Budeme doufat, že s pomocí EU se podaří vyjednat návratové dohody se zeměmi původu, které se nepovedlo dojednat více než 20 let, protože tyto země nechtějí své občany přebírat zpět, neboť každoročně posílají domů miliardy EUR. Budeme pravděpodobně doufat, že počet 30000 relokací z migrací nejvíce postižených států EU za nás dobrovolně naplní Německo, Holandsko a ostatní země EU, protože my nejsme mentálně a politicky schopni relokovat z Řecka jediného syrského sirotka.

Budeme zřejmě zdálky pozorovat kvaziprávní procesy v detencích a ve věznicích, kam nezávislí právníci a nezávislí tlumočníci nejspíš nebudou mít vůbec přístup. Budeme pozorovat až tříměsíční věznění i malých dětí v detencích na hranicích, za což se hodně a nepochopitelně zasadila česká delegace v závěrečném projednávání paktu mezi Radou a Parlamentem.

Žádná data o zneužívání azylového systému zrovna rodinami s malými dětmi neexistují. Po třech měsících budou nejspíš lidé bez konečného rozhodnutí o azylu propuštěni a my uvidíme opět rej a efektivitu převaděčů.

Budeme kritizovat a právně úspěšně napadat pokusy členských států vyhnout se závazkům o právní postavení uprchlíků plynoucím ze Ženevské úmluvy tím, že budou chtít posílat uprchlíky do třetích bezpečných zemí, které ve skutečnosti bezpečné nebudou. Koncept Rwanda, Turecko či Tunisko před soudy nejspíš neobstojí.

Budeme zcela jistě sledovat pokusy vychytralých členských států nabízet „solidaritu“ nikoli s uprchlíky a možná ani ne se zeměmi prvního vstupu čelícími náporu migrantů, ale „solidaritu“ při budování migračních kapacit ve třetích zemích.

Tou může být školení pohraniční stráže někde v Senegalu, který má po evropském vzoru najednou bránit přirozené vnitroafrické migraci, anebo třeba výstavba koncentračního tábora (migrační facility) někde v Libyi. Do této rozvrácené země plné mučení, znásilňování a detencí ostatně evropské peníze a český státní program Pomoc na místě již směřují.

A budeme i nadále sledovat politické hry a politické strašení migrací před každými volbami, protože cizinec a uprchlík rovná se v České republice nevolič. Početná média se na tomto tématu také ráda svezou a svých 20 % procent voličů si nesmyslné výpady a strašení před migranty v každé zemi EU bezpečně najdou.