Účelová pieta?
Ivan ŠtampachV souvislosti s tragickou událostí cítíme ostych hodnotit zesnulé. Život a činy politiků či jiných veřejně činných osob je však třeba podrobovat hlubší analýze a zevrubné kritice.
Tichou dohodu politiků téměř všech směrů, jakož i médií v jejich službách, narušil v těchto dnech německý komik Urban Priol, když na televizní stanici ZDF jasně řekl, co všichni věděli: že s bratry Lechem a Jarosławem Kaczyńskými nikdo v Evropě, komu záleží na dobré politické pověsti, nechtěl nic mít. Ukázal, jak ceremonie po pádu letadla byly pokrytectvím v chodu. Když tahle překvapivě ostrá slova zazněla v televizi sledované v celé německé jazykové oblasti i jinde, musel se sice programový ředitel polskému velvyslanci omluvit, ale právo na kritiku a satiru tam nikdo nezpochybnil.
Podobný styl ostré nelítostné kritiky a satiry jsme sledovali o něco dříve, a vlastně v několika vlnách, na adresu islámských fundamentalistů. Břitká sekulární kritika a ironie neúprosně tepe do všeho důstojného a patetického, dotýká se tu vlasteneckých, tu zase náboženských emocí. Nic jí není svaté. Tentokrát se nezastavila ani před majestátem smrti. A to smrti tragické. První indiskrece ohledně záznamů zvuků zachycených mikrofony v pilotní kabině zachytily prý sice slova modlitby jednoho pilotů těsně před nárazem, ale i nelidský řev bolesti a předsmrtné hrůzy snad z oddělení letadla za kokpitem, kde byly nejblíže letušky, pak prezidentský pár s doprovodem (i když manželka prezidenta se zrovna nacházela v zadní části letadla) a pak následovalo oddělení, kde byli vládní činitelé a generálové. Když tohle člověk čte, tak mu přebíhá mráz po zádech a představuje si sebe v podobné situaci. Ale také chápe lidský, čistě lidský charakter nečekané katastrofy. Mohlo by se zdát, že tam někde už naráží posměšná kritika na přirozené meze.
Mám jenom maličkou výhradu:
Prawo je sice opravdu ve většině případů zákon, v určitých vazbách však může znamenat i obecně míněné právo, zjm. právo přirozené - například prawo do zachowania godności nebo prawo do wyrażania własnego zdania. Přiznávám, že má znalost polštiny není moc hluboká, ale z kontextu si odvozuji, že toto může být případ i názvu Kaczyńského strany, Práva a spravedlnosti.
Za polským truchlením bude nejspíše jakýsi více či méně skrytý celospolečenský pocit viny. To také naznačuje v rozhovoru pro tageszeitung spisovatelka Magdalena Tulli ( http://www.taz.de/1/politik/europa/artikel/1/nur-im-unglueck-sind-wir-geeint/ ), když mluví o tom, co učinilo z pasažérů letadla hrdiny. Okolnost, že politici, klerici a důstojníci zahynuli, když jeli uctít památku obětí katyňském masakru, přiživuje starý mýtus polského mesianismu, známý například z Mickiewicze. Katyń je z tohoto pohledu jednou z nejhlubších ran na mystickém těle polského národa. Tuto památku má ctít každý Polák, což je v pořádku, ovšem ne každý Polák proto vyráží do Katyně. Nyní však ti, kteří tam doopravdy jeli, zahynuli, a stali se tak pro celý národ oběťmi a hrdiny, jako by skutečně zemřeli za Polsko a všechny Poláky, kteří tam nebyli. Tím jsou ospravedlněni, ať už jejich politické kroky byly jakékoliv. Za takové situace intelektuálové a politici přehodnocují svůj postoj k Lechovi Kaczyńskému (třeba takový Adam Michnik), dvojče Jarosław kandiduje na prezidenta a preference PiSu stoupají. A to už je nezdravé.
Nechci zde vypočítávat iritující stránky „kaczyzmu“, jeho zhodnocení je věcí politologů. Pro ilustraci snad stačí doplnit onen příběh, který již připomínal Ivan Štampach: V roce 2005, když byl Lech Kaczyński ještě starostou Varšavy, se mu podařilo zakázat LGBT Pochod Rovnosti (Parada Równości), zato však přivítal reakci v podobě Pochodu Normálnosti (Parada Normalnści), kterou organizovala Všepolská mládež společně s Ligou polských rodin. Normálnost, která je, jak jinak, „naše“, oproti Rovnosti, která měla být obecná, pro všechny. Není to příznačné?
Říká se, že Lech Kaczyński prý nade vše ostatní stavěl Polsko, čemuž nejspíš můžeme věřit, a že pro Polsko zemřel; snad všichni se shodují, že je to pro Polsko obrovská ztráta. Je ale pro zemi opravdu takovou ztrátou, když přijde o vášnivého patriota?
Ne. Protože Polsko není substance. Je to ztráta pro určitý projekt, určitou vizi a perspektivu dané země. V tomto případě pro perspektivu Polska uzavřeného, zapšklého, policejního, nesnášenlivého, ačkoliv (abychom byli spravedliví) Polska řekněme čestného a sociálně soudržného. Existují však i jiné vize a perspektivy Polska, díky nimž mám tuto Čechům tak málo známou zemi rád. Přejme tedy našemu sousedovi také jiný druh vlastenců, takových, kteří si tisíce mrtvých zajatců z Katyně nebudou brát znovu jako rukojmí vlastního nesnášenlivého nacionalismu.