Tichou dohodu politiků téměř všech směrů, jakož i médií v jejich službách, narušil v těchto dnech německý komik Urban Priol, když na televizní stanici ZDF jasně řekl, co všichni věděli: že s bratry Lechem a Jarosławem Kaczyńskými nikdo v Evropě, komu záleží na dobré politické pověsti, nechtěl nic mít. Ukázal, jak ceremonie po pádu letadla byly pokrytectvím v chodu. Když tahle překvapivě ostrá slova zazněla v  televizi sledované v celé německé jazykové oblasti i jinde, musel se sice programový ředitel polskému velvyslanci omluvit, ale právo na kritiku a satiru tam nikdo nezpochybnil.

Podobný styl ostré nelítostné kritiky a satiry jsme sledovali o něco dříve, a vlastně v několika vlnách, na adresu islámských fundamentalistů. Břitká sekulární kritika a ironie neúprosně tepe do všeho důstojného a patetického, dotýká se tu vlasteneckých, tu zase náboženských emocí. Nic jí není svaté. Tentokrát se nezastavila ani před majestátem smrti. A to smrti tragické. První indiskrece ohledně záznamů zvuků zachycených mikrofony v pilotní kabině zachytily prý sice slova modlitby jednoho pilotů těsně před nárazem, ale i nelidský řev bolesti a předsmrtné hrůzy snad z oddělení letadla za kokpitem, kde byly nejblíže letušky, pak prezidentský pár s doprovodem (i když manželka prezidenta se zrovna nacházela v zadní části letadla) a pak následovalo oddělení, kde byli vládní činitelé a generálové. Když tohle člověk čte, tak mu přebíhá mráz po zádech a představuje si sebe v podobné situaci. Ale také chápe lidský, čistě lidský charakter nečekané katastrofy. Mohlo by se zdát, že tam někde už naráží posměšná kritika na přirozené meze.

Jenže lidskou tragedií vyžadující pietu a respekt je každý pád letadla se smrtelnými důsledky, i ten, kde v turistické třídě cestovali úplně obyčejní pasažéři, nudné, šedé myši, téměř anonymní položky na seznamech leteckých společností, lidské moře, které jinak jen protéká továrním provozem letišť. Když se oběťmi stanou politici a jiní státní činitelé, není třeba na ně brát více ohledů než na obyčejné smrtelníky. Pro obyčejného občana platí presumpce neviny, pro politika jako občana samozřejmě také, ale ve smyslu možných politických dopadů, pro něj platí, jak se v poslední době začalo říkat, presumpce viny. Občan nebo sdružení občanů může činit vše, co zákon nezakazuje. Politik právě ve své politické roli, a podobně státní úředník, smí konat jen to, co mu zákon výslovně umožňuje. U běžného občana je jeho soukromí chráněno před voyeurismem vulgárních žurnalistů, politikovo soukromí je vystaveno na odiv a je stále jako na pranýři.

Můžeme být zdrženliví v projevech a chápat historickou souvislost, zamýšlený pietní akt za oběti stalinského běsnění v Katyni (a jinde) z roku 1940. Můžeme respektovat, že Poláci ztratili před sedmi desetiletími desetitisíce příslušníků tak řečené národní elity a v okamžiku, kdy po diplomatických jednáních současné ruské impérium i politicky uznalo, co se stalo, a umožnilo veřejné připomenutí události, přišli Poláci tentokrát o desítky státních činitelů. Ale specifická pozice politiků vede k tomu, že naše ohledy na city polských sousedů a náš respekt k majestátu smrti i při této příležitosti mají své meze. A že je načase podívat se na politickou souvislost.

Bratři Kaczyńští založili v Polsku stranu Zákon a spravedlnost. Strana u nás inspirovaná polským příkladem a nazvaná podle chybného překladu polského názvu Právo a spravedlnost je politology řazena k pravicovému extremismu. Má v opatrně formulovaném programu „tradiční vlastenectví“, odmítavý postoj k etnickým menšinám a odstup od evropské integrace. Sama polská strana podobného názvu a programu prosazuje také novou alianci trůnu a oltáře, zákaz umělého ukončení těhotenství a státní registrace partnerství osob stejného pohlaví, znovuzavedení trestu smrti a rovněž odpor k Evropské unii. V jednom bodu se polská strana od české liší. Česká je pravicovější, bojuje proti zadlužení, je pro nízké daně a nízké sociální výdaje státu. Polská strana bratrů Kaczyńských prosazuje silnou roli státu, vysoké sociální výdaje a bezplatné zdravotnictví.

V hodnocení těchto spřízněných stran nevystačíme s pravolevou politickou osou. Stále více se prosazuje dvourozměrný politický kompas, u nějž horizontální osa znázorňuje dělení na sociální levici a individualistickou pravici, zatímco vertikální osa víceméně kulturní autoritářství znázorňované nahoře a kulturní liberalismus dole. Polská strana se v pravolevém schématu bude sice se svými důrazy na sociální roli státu pohybovat v blízkosti středu, ale to ji nečiní méně extremistickou. Na vertikální ose je svým autoritářským pojetím vysoko nahoře. Notoricky známým příkladem tohoto postoje byl např. zákaz pochodu aktivistů gay a lesbického hnutí ve Varšavě v době, kdy tam zesnulý polský prezident byl primátorem, což Evropský soud pro lidská práva označil za porušení konvence práv člověka. Ekonomicko-sociální střed a autoritářství, to ovšem z dějin známe pod názvem fašismus. Ústavní záruky Polska a jeho mezinárodní vazby samozřejmě brání skutečnému upadnutí do takového politického temna, ale tendence je docela zřejmá.

Katastrofa u Smolenska 10. dubna 2010 byla viditelným projevem tragiky lidské situace. Prostě se jen znovu ukázalo, že je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; … je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; … čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje (Z biblické knihy Kazatel). Heroická rétorika, nacionálně-náboženský patos a politická zapomnětlivost evropských politiků jsou dalším smutným projevem tohoto dramatu.