Minulý týden jsem se poprvé v životě stala babičkou. V této vysoce emotivní situaci se mi hlavou honí otázky, co je to vlastně být babičkou, jaké vztahy k této roli náleží a jak ji co nejlépe uchopit. A jak to tak bývá, když je člověk v zajetí určité myšlenky, čte skrz ni vše, co mu přijde do cesty, dokonce i Issovou a Mádla.

Podle těch je Babička osoba, která ze všech svých životních zkušeností vynesla občasné růžově zabarvené nesouvislé vzpomínky, které ji mohou lehce nahnat do opakování starých chyb, tudíž je jí třeba pečlivě převychovávat a v kritických chvílích se vážně doporučuje ji hlídat, aby nevyvedla nějakou hloupost.

Má také vždy blízko k tomu, aby někomu nalétla na vějičku, což je zřejmě způsobeno jejím katastrofálním nedostatkem životních zkušeností — alespoň předpokládám, protože zkušenost je asi to jediné, co lidskou mysl postupně učí rozpoznávat a bránit se manipulaci.

Krom toho tato stará ztrouchnivina už myslí jenom na sebe, protože jí vůbec nedochází, že až ona umře, tak ti mladí nebudou mít z čeho žít a drze chce jíst už dneska.

Jaké vztahy k této roli náleží? No přece tržní. Když budu volit pravici, jednu návštěvu navíc. A pěkně se smlouvou, aby to klapalo, jaképak anachronické study.

Jsem viditelně ještě mladobabička, má proměna v Zelenkou oslovovaný tupý kus masa není zcela dokonána. Ještě podléhám takovým iluzím, jako je víra v lidskou důstojnost. A považuji ji za možná nejdůležitější faktor, který komunismu nakonec podrazil nohy, i když to trvalo čtyřicet let. Bohužel ale také za něco, bez čeho se naše demokracie hroutí chvíli napravo, chvíli nalevo, za něco, čeho se citelně nedostává českému školství i celé společnosti, takže mladší generace s tím mají čím dál méně zkušeností. Za jeden z  neviditelných pilířů této civilizace, které pro svou neviditelnost a nespočitatelnost mizí z našeho života a my neumíme zahlédnout, jak se s nimi hroutí i obsah všeho našeho konání.

Slečna Issová se ve své bezbřehé naivitě stala symptomem toho, co je skutečným dluhem babičkovské a dědečkovské (ba i prababičkovské a pradědečkovské) generace dnešním mladým lidem, a možná i něčeho, co někde hluboko v jejich ještě neomletých duších nevědomě provokuje pohrdání a množící se gerontofobní projevy: dluh radostného pocitu vlastní důstojnosti, víry v osobní smysl a hodnotu lidského života. Dimenzi, která je, ač nehmotnou, přece nejkrvavější obětí každé totality.

Benito Mussolini kdysi označil totalitu za „systém, který politizuje všechno spirituální a lidské“. To nám Issová s Mádlem nechtěně předvedli v praxi a cítili se u toho jako nadšení iniciátoři lepšího světa. Svazácká „klukokracie“ (jak tento syndrom padesátých a později sedmdesátých let nazval literární kritik Václav Černý) se znovu stává průvodním znakem narůstající totality a dává zblízka nahlédnout, jak ideologie nahrazuje smysl prostě lidský, zalézá pod peřiny domácností a klade podmínky našim nejhlubším citům.

Opakujeme staré chyby ve stejném pořadí. Možná je načase, abychom vzali vážně nevědomý požadavek této obludné přehlídky lidské přehlíživosti, rozhrnuli růžová oblaka vzpomínek a revidovali svůj arogantně nekriticky sebevědomý image, že jsme svou minulost analyzovali a vynesli na povrch, co v nás zanechala.

A začali splácet dluh, který této generaci dluží jak jejich babičky, tak česká levice. Sebekritické zhodnocení a z něho plynoucí poučení, to, co odevždy postulovalo smysluplnou úlohu stáří a mnohdy tvoří také předěl, jímž je další generaci umožněno dospět. Přijetí odpovědnosti za svou zbabělost a morální rozklad, který se v této krajině za dvě po sobě jdoucí totality za naší asistence uhnízdil. Jedním z nerozšířenějších klamných mýtů všedních dnů okupace bylo všemi sdílené přesvědčení, že „držíme hubu kvůli dětem“. S tím už Issová automaticky počítá a jak je patrné, toto naše obětování lidské důstojnosti strachu o vlastní bezpečí v ní příliš mnoho úcty neprobouzí.