Žijeme v době, kdy podstatná část české veřejnosti preferuje zjednodušené či zjednodušující perspektivy. „Arab ubodal“, začíná své maily jeden člověk, který mi stále vyčítá, že preferuji Araba, který někoho ubodal. Nepreferuji, jen ho vidím v kontextu jiných, kteří taky někoho ubodali, i když nebyli Arabové, nýbrž neonacisté.

V české debatě panuje intelektuální deficit: Přemýšlí se jen o tom, kdo „se mnou souhlasí“ a kdo je proti mně. Platí to i pro historické perspektivy. Například Slovenské národní povstání bylo velmi pestrou historickou periodou, u které se dnes ovšem objevuje řada velmi jednoduchých pohledů, které historii znásilňují.

Účast Gustáva Husáka, který nám později vládl, je jedním aspektem, který se dá na Slovenské národní povstání přivěsit a nálepkovat ji v kontextu komunistické totality. Málokdo si přitom uvědomí, že to je přesně ona metoda, kterou komunisté používali, aby vše zjednodušovali a ideologicky zneužívali.

Že Slovenské národní povstání v týlu nacistů oslabovalo jejich vojenskou kapacitu, že tedy jistě přispělo k urychlení jejich porážky, to je jisté přesto, že tam někde pobíhal nějaký Husák. Existuje i souvislost tohoto povstání s rostoucími poznatky o tom, co se tehdy dělo v Osvětimi.

Rudolf Vrba a Alfred Wetzler utekli v dubnu roku 1944 z Osvětimi a sepsali v kanceláři Židovské obce v Žilině vše, co věděli o masovém vraždění v tomto táboře. Jejich zpráva přes některé problematické okolnosti jejího transportu na Západ přispěla ke změnám vojenských snah a strategií. Například se silněji bombardovaly železniční příjezdové cesty směrem k nejvražednějšímu koncentráku. Oba, Vrba i Wetzler, se pak zapojili do Slovenského národního povstání. A jejich svědectví bylo důležité i pro první Norimberský proces.

Je možné se i domnívat, že sovětští stratégové přemýšleli o pluralitních politických poměrech u slovenských povstalců a také o české účasti na povstání. Podobně jako v případě dobývání Varšavy, kdy čekali na pravém břehu Visly na to, až Němci potlačí Varšavské povstání, se po vítězství u Dukly jejich postup zpomalil a Slovenské národní povstání velkou podporu neobdrželo. Začalo prohrávat a stahovat své síly do lesů v horách.

Sověti asi už měli vytvořenou strategii na poválečné převzetí obsazených zemí do toho, co se pak nazývalo sovětský blok. Přesto tam ovšem byli i sovětští výsadkáři. Slovenské povstání po celou dobu vázalo nacistické síly a jistě přispělo k urychlení porážky Německa a k záchraně mnoha potenciálních obětí koncentračních táborů.

V perspektivě obnoveného Československa se této historické periodě dostalo pečlivě očištěné úpravy pohledu — tak, aby nic nerušilo ideologizaci dětem přednášené historie. Například Laco Novomeský byl také účastníkem povstání, což ho 1954 nezachránilo před odsouzením komunistickými soudy na deset let, z nichž si odseděl dva.

Usiloval pak o rehabilitaci, čímž mínil návrat ke své staré pozici. A do komunistické strany opět vstoupil. Samozřejmě je s podivem, proč jemu podobní lidé nepřistupovali k historii s větší reflexí. Ale bylo by možné sledovat, jak je literatura o SNP pro školáky nejdříve zahrnuje, pak vymazává, a posléze opět zahrnuje.

Proto i česká veřejnost často reaguje podle omezené osobní zkušenosti kohokoli. Ta se liší podle toho, zda ke svému usuzování používá pouze své školní vědomosti, kdy do školy chodil a podléhal slalomům komunistické historiografie.

Slovenské národní povstání je prostě složitou periodou slovenské a světové historie. Nezaslouží si zjednodušenou interpretaci různých totalitních period. K nim ovšem současná česká veřejná historická reflexe tíhne. Je dobře, že historici stále bádají a hledají nové perspektivy. Jen jejich práce musíme číst a přemýšlet o nich a historické slalomy našeho vzdělání objevovat a korigovat.