Jihlava je na horském hřebeni. Prameny (že jich na Vysočině je!), které v ní počínají, odtékají s čím dál větší pravidelností a urputností na východ nebo na západ, aby se slily do silnějších říčních ramen, jezírek a rybníků pod Vyšehradem a Petrovem. Jihlavě hrozí sucho. Aleš Kauer je básník, výtvarník, grafik, hudebník a organizátor kulturního hemžení a dění. Člověk, který v Jihlavě staví hráze, otáčí směr pramenů a z kulturních center státu přivádí vláhu tam, kde by ji v posthipsterské době málokdo čekal.

Právě tím je festival Kvílení: jedinečným momentem, který na jeden den svede dohromady to nejzajímavější ze současné česky psané poezie, kterou podtrhne zvukem (který se na chvíli mění v hudbu, aby se vzápětí z výsostného pole Mozartů a Mahlerů zase stáhl), zesílí ji tancem a improvizovanou scénou a konfrontuje ji výtvarným objektem.

Osvobodit poezii z papíru

Aby bylo jasno: Kvílení je festival poezie, je svátkem literatury, kterou ale osvobozuje ze zajetí papíru. Kauer zahájil celou akci happeningem, při němž nasadil improvizované soše Gustava Mahlera křídla (kvůli počasí se akce musela přesunout z jihlavského Parku Gustava Mahlera do Divadelního klubu Horáckého divadla). Prý kdyby chtěl uletět. Ve skutečnosti ale nasadil křídla poezii, kterou půjčil vystupujícím a dovolil jim, aby se také proletěli.