Komentářů je k nedělní demonstraci Milionu chvilek pro demokracii na pražské Letné „neurekom“. Zamýšlí se nad ní i komentátor Lidových novin Martin Zvěřina ve středečním vydání deníku. Vadí mu přílišná adorace této politické události opozicí a médii. A prý, 250 tisíc demonstrantů je dvě stě padesát tisíc, ovšem jen ANO získalo ve volbách půl druhého milionu hlasů.

Tož, je to tak. Ale přece mi trochu vrtá hlavou, zda lze klást rovnítko mezi hlas hozený do volební urny a účast na demonstraci. A v podstatě tedy argumentovat, že hlasy pro Andreje Babiše ve volbách šestkrát převýšily počty účastníků demonstrace.

Přinejmenším znalost historie, i té moderní české, nás nutí k opatrnosti. Československých legionářů, kteří vybojovali republiku, nebylo ani osmdesát tisíc. Českých vojáků, kteří až do konce války bojovali za rakouskou „širší vlast“ hodně přes milion.

Někdo třeba namítne, že tohle ale bylo za zcela mimořádných okolností světové války. Jistě, bylo. Ale v roce 1989, i když se na téže Letné 25. listopadu sešlo dokonce na osm set tisíc lidí, další statisíce či spíše miliony zůstávaly zdrženlivé. Nevěřily, že by se něco mohlo změnit. Co hůř, mnozí ani nevěděli, co by se mělo změnit a zda změny mají chtít.

Materiálně na tom většina nebyla zas tak špatně. Jakkoliv byly fronty na banány a mandarinky a jakkoliv některé věci byly vyloženě nedostatkové. Už jsme zapomněli, že o období takzvané normalizace po roce 1968 se mluvilo jako o „gulášovém socialismu“?

↗

Nejde o počty, jde o hnutí, které si nakonec vynutí změny, tak jako před třiceti lety. Foto Filip Smelík, DR

Ani Andrej Babiš si nevzpomíná? Když po třiceti létech říká: „Člověk má z toho pocit, že čím víc peněz pumpujeme, tím víc jsou lidé nespokojeni.“ A dodává, že jsme se nikdy neměli lépe než dnes.

Není ono to spíše pravidlo, že změny vždycky zpočátku iniciuje ta už příslovečná „hrstka“? A možná bychom také neměli akce organizované Milionem chvilek pro demokracii hodnotit odděleně od ostatních projevů již delší dobu patrného neklidu ve společnosti — přesto, že na demonstracích padají některé zcela konkrétní požadavky.

Andrej Babiš má svým způsobem smůlu. Mnohé, co dosud jeho předchůdcům víceméně procházelo, najednou už je nepřijatelné. Však víme, lidové rčení o džbáně a jeho uchu, které dlouho, dlouho drží...

A ten neklid se netýká jen České republiky. Vlastně k nám v dobré české tradici dorazil až se značným zpožděním. Ve světě to už delší dobu vře. Politicky, sociálně.

V přírodě celé planety a v planetárním klimatu se v posledních desetiletích a zvláště pak rocích děje cosi, o čehož význam se hádáme, co přesto vyvolává nejistotu u čím dál větších skupin lidí. Technická civilizace nesmírně zrychlila, ale zároveň jako by začala přešlapovat na místě.

Jako automatická linka na výrobu porculánových hrnečků, která jich stále rychleji chrlí tisíce a miliony, a stále dokonalejších, ale zájem o ně je přesto menší a menší. Zastavit linku však nikdo nemá odvahu.

Přes vysokou životní úroveň aspoň ve vyspělé části světa mizí obyčejná radost ze světa a ze života, ztrácí se smysl, rostou rozpaky nad tím, kudy vlastně dál. Jako bychom se blížili nějakému bodu zlomu.

Změny už jsou cítit ve vzduchu, ale ne každý je stejně vnímavý. Vnímavější menšina má potřebu dávat se dohromady, vytváří skupiny a hnutí, zdánlivě za různými cíli, postuluje své konkrétní požadavky. Ale možná ještě více než ty je spojuje naléhavý pocit, že takhle to prostě dál nepůjde.