Postrachem pravicových stran kdysi bylo všeobecné volební právo. Když je socialisté prosazovali, řídili se tím, co říkal pozdní Engels a teoretici Druhé internacionály: cesta k socialismu vede přes parlament a násilné revoluce nebude zapotřebí. Pravicoví politici tenkrát měli noční můru, že to tak dopadne, a někteří jako Bismarck raději sociální demokracii zakázali (21. října 1878). Hrozilo, že všeobecné volební právo umožní neprivilegované většině volit podle svých zájmů, a zvolit sociální demokracii. Ta v parlamentu získá drtivou většinu a odhlasuje zespolečenštění zdrojů bohatství.

Pravice i levice věřila tomu, že lidé se ve volbách rozhodují podle svých zájmů. Od zavedení všeobecného volebního práva je hlavní starostí pravice to, aby na svou stranu získala co největší část neprivilegovaných. Její voličské jádro, uvědomující si zájmy privilegovaných tříd, je vždy malé, a proto se pravicové strany musejí naučit jistému triku: nemluvit o zájmech, které prosazuje, nýbrž o zájmech neprivilegovaných a přejímat hesla levicových stran. Žádná pravicová strana nemůže být čistě pravicová.

Tento trik znamenitě ovládli fašisté a nacisté. Ti se prohlašovali za socialisty, i když národní a pravicové, a začali budovat první sociální státy svého druhu. Němci provedli některé sociální reformy i v protektorátu jako byla reforma sociální péče a sociálního pojištění (Invalidní, starobní a vdovské důchody se zvýšily o 75 procent. Poprvé se zavedlo povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti.).