Lov divoké zvěře a obchod se slonovinou byl v Keni legální až do roku 1973. Následný zákaz učinil ze slonoviny lukrativní komoditu a černý obchod se vymkl jakékoliv kontrole. Během jediné dekády se počet slonů v Keni snížil ze 170 tisíc na pouhou desetinu.

V roce 1989 byl přijat mezinárodní zákaz obchodu se slonovinou, který pomohl snížit západní poptávku. Keňská vláda na podporu zákazu veřejně spálila dvanáct tun zabavené slonoviny a také transformovala státní ochranářskou organizaci Kenya Wildlife Service ve snaze zvýšit její efektivitu. Součástí nového přístupu bylo i kontroverzní oprávnění pro strážce zabít přistižené pytláky. Situace jak v Keni, tak v Africe se stabilizovala a počet slonů začal růst.

Africké země nicméně nejsou v podpoře zákazu jednotné. Státy na jihu kontinentu se dlouhodobě staví proti absolutnímu zákazu — tamní sloní populace jsou početné a stabilní, vlády vykazují relativně úspěšný management chráněných území a legální prodej slonoviny zvyšuje státní příjmy. Státy ve střední a východní Africe s menšími a ohroženějšími sloními populacemi naopak podporují úplný zákaz obchodu. Ten platil po celá devadesátá léta, částečná stabilizace situace ale vedla k jeho zmírnění a čtyřem státům z jihu kontinentu bylo povoleno určité množství slonoviny legálně vyvážet.

Kolem roku 2005 ale vypukla nová vlna černého obchodu se slonovinou, tažená tentokráte rostoucí čínskou poptávkou a umocněná kontroverzním rozhodnutím zařadit Čínu mezi země, které mohou slonovinu legálně dovážet. Situace začala připomínat černá osmdesátá léta. Když se v dubnu 2013 stal novým keňským prezidentem Uhuru Kenyatta, boj proti pytláctví a pašeráctví se — částečně pod vlivem mezinárodního tlaku — stal jednou z priorit nové vlády.

V zemi, kde desetinu hrubého domácího produktu tvoří příjmy z turismu, představuje vybíjení slonů nejen ekologický problém v podobě narušení ekosystému a diverzity savany, ale v dlouhodobém horizontu i ekonomickou komplikaci. Pytláctví také ohrožuje bezpečnost. Obchod se slonovinou ovládají organizované sítě disponující moderními zbraněmi a technologiemi, které využívají i pro jinou kriminální činnost. Slonovina často slouží jako zdroj peněz pro vyzbrojování protivládních ozbrojených skupin, jako jsou somálské islamistické milice aš-Šabáb podnikající v Keni opakovaně teroristické útoky.

Keňská vláda zvýšila počet strážců v národních parcích a vybavila je zbraněmi a technologiemi jako infračervené kamery, drony, ale také speciálně vycvičení psi. Byl přijat nový zákon na ochranu přírody, podle nějž jsou trestné činy proti divoké přírodě považovány za těžké zločiny s trestní sazbou až 15 let a vysokými pokutami. Byla posílena trestní mezinárodní spolupráce v rámci Interpolu i zintenzívněna politická jednání s Čínou.

Její role je zcela klíčová, jednak je dnes hlavní odběratelskou zemí, jednak po vypuknutí světové finanční krize získala v Africe silný obchodní vliv a začala mezinárodní obchod se slonovinou výrazně ovlivňovat. Případy čínských občanů zadržených v Africe s pašovanou slonovinou již dávno nejsou výjimečné, Keňu nevyjímaje. V neposlední řadě pak Keňa v dubnu 2016 již počtvrté spálila zadrženou slonovinu, tentokráte v ohromujícím množství 105 tun v ceně přes 150 milionů dolarů.

Úspěch jen zdánlivý

Tvrdý přístup keňské vlády slaví úspěch, během pěti let poklesl počet zabitých divokých zvířat na pětinu. Z pohledu globální snahy o udržení a obnovení afrických sloních populací však snaha keňské vlády sama o sobě nepostačuje, a to z několika důvodů. Za prvé, neřeší a ani nemůže vyřešit rostoucí poptávku po slonovině zejména ve východní Asii, která ilegální obchod se slonovinou pohání.

Za druhé, fakticky neřeší ani nabídkovou stranu trhu. Počet slonů zabitých každý rok v Africe přesahuje třicet tisíc, z čehož z Keni pocházelo v roce 2012 necelých čtyři sta slonů. Většina nelegální slonoviny má původ ve střední Africe, jejíž státy disponují jen omezenou schopností efektivního výkonu státní moci, nízkou mírou právního státu a slabou úrovní ochrany přírody. Výpadek slonoviny z Keni tak pravděpodobně bude nahrazen dodávkou z jiných zemí Afriky a problém se jen přesune dál.

Za třetí, neřeší jednu z hlavních příčin pytláctví, kterou je chudoba místních obyvatel. Dokumentární film se odehrává na severu Keni, kde míra venkovské chudoby přesahuje alarmujících 80 procent. Problém se však týká i dalších keňských regionů a je zapříčiněn mimo jiné tím, že i přes nedávnou decentralizaci státní správy jdou příjmy z turismu místním komunitám jen v omezené míře. Pytláctví se tak stává jedním z mála způsobů obživy.

Za čtvrté, dopadá především na pytláky a místní překupníky, tedy spodní a snadno nahraditelné články v obchodním řetězci. Jedním z největších překladišť pašované slonoviny i nadále zůstává přístav v keňské Mombase, tamní kriminální sítě totiž i přes tvrdý postup vlády zůstávají takřka nedotčené. Vypovídající je v tomto ohledu případ pašeráckého krále Feisala Mohameda Aliho. Ten byl v roce 2014 na základě mezinárodního zatykače zatčen, o dva roky později odsouzen na dvacet let vězení a o další dva roky později odvolacím soudem z důvodu procesních pochybení osvobozen.

Pro efektivní řešení problému je nutné posílit mezinárodní spolupráci jak na straně poptávky, tak na straně nabídky. Některé odběratelské země nedávno přistoupily k úplnému zákazu domácího obchodování se slonovinou a slonovinovými výrobky. Tento zákaz platí od června 2016 v USA, od ledna 2018 v Číně a od prosince 2018 ve Velké Británii; projednával jej také Evropský parlament, ale na unijní úrovni zatím přijat nebyl.

Klíčová je zejména změna přístupu Číny, jež v uplynulém roce vedla k poklesu ceny slonoviny na černém trhu. Dalším krokem může být obnovení celosvětového moratoria na obchod se slonovinou na deset až dvacet let, který prosazuje Keňa spolu s dalšími středo- a východoafrickými státy.

Cesta k efektivnímu řešení problému je stále ještě poměrně vzdálená, ale vývoj posledních let naznačuje, že stále více států na Západě, v Asii i v Africe si uvědomuje nutnost zpřísnění politiky proti pytlákům a pašerákům a začíná podnikat první konkrétní kroky.