V červenci minulého roku se poprvé otevřelo téma takzvané „slušnosti“ ve veřejnoprávním vysílání. Český rozhlas Vltava odvysílal rozhlasovou hru Linie krásy oceňovaného britského spisovatele Alana Hollinghursta. Hlavní postava v jedné z pasáží barvitě popisuje výhled na obnažená mužská přirození na nuda pláži. Radní za SPD Tomáš Kňourek se z toho málem pominul. Nedlouho poté — určitě zcela bez souvislosti — se poroučel sám ředitel Vltavy Petr Fischer.

Tento týden získala slušná SPD dalšího člověka ve velké vysílací radě. Ladislava Jakla zvolila sněmovna (symbolicky) 88 hlasy v tajném hlasování (taky symbolicky). Proti tajnému hlasování se postavili jen Piráti, ostatní by evidentně byli radši, kdyby veřejnost nevěděla, že jejich poslanci hlasují pro takového člověka.

Podle zákulisních odhadů získal Jakl kromě nominující SPD i podporu od hnutí ANO — a starého rodinného přítele přišel svým hlasem evidentně podpořit i Václav Klaus mladší, který se za Jakla konec konců postavil i v senátních volbách, přestože měl protikandidáta z ODS.

Jaklova image „respektované autority na cokoli“ je v kontrastu s faktickou realitou: nikdy nebyl nikam zvolen veřejností (v roce 1990 byl velmi krátce poslancem Česká národní rady za Občanské fórum), vždy se ve vhodný moment přilísal k těm u moci a s jejich pomocí získal funkci.

Byl poradcem Václava Klause, ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, tajemníkem prezidenta, jako kandidáta na prezidenta si ho v roce 2012 vybrala Strana svobodných občanů (v online primárkách dostal pro změnu přesně 88 % hlasů, a pro změnu pak nedokázal sesbírat podpisy ke kandidatuře). V současnosti je členem správní rady Nadačního fondu Václava Klause i členem správní rady Institutu Václava Klause. Jakl by rád působil jako nepohodlný bouřlivák, který je trnem v oku vládnoucím elitám. Místo v oku umí však Jakl uvíznout polistopadovým elitám především hluboko jinde.

Prohrál všechny volby, kterých se kdy účastnil. Roku 1996 kandidoval do Senátu, třeba proti Petru Pithartovi nebo legendárnímu Miroslavu Šloufovi. Prohrál. Navíc se vsadil, že jestli se do Senátu dostane jediný komunista, tak sní popelník — dostali se tam dva, Jakl pak snědl půlku keramického popelníku „s ostrou a tvrdou, olovo obsahující glazurou“ a málem zemřel.