Reklama na holicí náčiní Gillette varující před „toxickou maskulinitou“ splnila svůj primární reklamní účel dokonale, zaujala, vyvolala bouři zájmu a hned tak se na ni nezapomene. To firmě Gillette pravděpodobně víc než vynahradí jakýkoli bojkot ze strany hnutí rozzlobených „hrozných mužů“. Pokud jde o sdělení, které spot přináší, také se na ně, snad, nezapomene. Je totiž důležité.

Podíváme-li se na dnešní svět jako na celek, převažují kultury a společnosti, ve kterých mají muži nadřazené postavení, které přes veškeré úsilí bojovnic a bojovníků za ženská práva zůstává v zásadě nezpochybňované. Jistou výjimkou je ale západní, euroamerická společnost. I zde zřejmě v míře zastoupení v politice, ekonomické síle, výši platu a dalších ukazatelích převažují muži, věci jsou ale v pohybu a stále silněji a důrazněji je slyšet hlas žen.

A to pochopitelně vyvolává u mnoha mužů pocit ohrožení, znejistění, zesílený dnešním stavem médií a sociálních sítí, kde se jakékoli téma s potenciálem vyvolávat emoce, dotýkat se vnitřních obav, strachů a dalších démonů využije a rozehraje. Skutečné a nesporně závažné problémy, jako je násilí vůči ženám, jsou mnohdy překryty a deformovány mediálními zkratkami a vděčnými emotivními výkřiky, namísto věcného pojmenování problému se odehrává cosi jako veřejný tribunál a pranýř.

Je to asi nevyhnutelné a jiné to už nebude. Emoce a vyvolávání strachu z budoucnosti, třeba ve formě vizí převýchovných či rovnou vyhlazovacích táborů pro jinak (nekorektně, konzervativně) smýšlející, jak je předvedl třeba Petr Piťha ve svém kázání v katedrále na téma Istanbulské úmluvy, tu bude vždy. Vždy bude platit také to, že jakýmkoli způsobem šokující, provokující výpovědi a reakce budou, přinejmenším krátkodobě, mít daleko větší ohlas než klidné a věcné úvahy.

Sledoval jsem diskusi okolo Istanbulské úmluvy v českém katolickém a šířeji křesťanském prostředí. Byly to texty a články různého druhu, konzervativní i liberální, některé vedené strachem z „genderové ideologie“, jiné strachem z konzervativních reakcí na ni. Jedno měly ale společné: všechny je sepsali muži. Možná mi nějaká reakce napsaná ženou unikla, ale to by na celkovém rozložení asi nic nezměnilo. Je to debata vedená mezi muži o problému, který se přitom týká ve stejné, nebo i větší míře žen.

Názory konzervativních účastníků debaty, konkrétně pastýřský list římskokatolických biskupů k Istanbulské úmluvě, kázání a vysvětlující text Petra Piťhy a text českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila kriticky reagující na jeho plzeňského kolegu Tomáše Holuba, měly společné to, že druhou stranu (zastánce a prosazovatele genderových ideologií) obviňovaly z pokusu stavět ženy proti mužům, vyvolávat cosi jako válku pohlaví, přičemž ve skutečnosti je důležitá vzájemná spolupráce a harmonie.

Ženské mužství a mužské ženství

Právě tady je podle mne určitý prostor pro názorové sblížení. Možnou cestu ukazuje třeba exhortace papeže Františka Amoris Laetitia o rodině. Sice se tam objevuje, tak jako v dřívějších papežových textech, odsouzení těch forem genderových ideologií, které radikálně oddělují společensko-kulturní gender od biologické pohlavní identity, což je chápáno jako součást úcty ke stvoření, a tedy jako ochrana ekologie člověka (56). Na druhé straně je ale jednoznačně odsouzeno násilí na ženách, včetně násilí v rámci manželství, a vyslovena chvála hnutím za ženskou emancipaci (54).

Co je ale možná ještě podstatnější, je kritika stereotypního pojetí rolí muže a ženy (286). Mužství ani ženství není něčím strnulým, rigidní představy o tom, co znamená být ženou a mužem, deformují rozvoj člověka jako jedince, brání již od dětství rozvoji jeho schopností a narušují i jeho schopnost udržovat vztah. Vztah, vzájemnost, je totiž něčím živým, vyžaduje oboustranné „záměny“ rolí, vycházení vstříc tomu druhému, ne lpění na stále stejných vzorcích chování.

Možná to není přímo jazyk radikální feministické a genderové kritiky, ale není to nic menšího než odmítnutí genderových stereotypů, a tedy souhlas s tím, co je — jak se domnívám — vlastním jádrem uvažování v genderových kategoriích, totiž poznání znesvobodňujícího účinku rigidních, pevně předem daných kategorií, šablon a schémat spojených s rolemi muže a ženy. Žena ani muž nejsou pouze žena a pouze muž, ale jsou člověkem, a k lidství jako takovému, hlubokému a zdravému, náleží i ženské mužství a mužské ženství.

Pokud existuje nějaká skutečně nepřekročitelná hranice, pak by jí byly takové názory, které zcela odmítají, odhazují kategorie ženy a muže a jejich zakotvení v biologické rovině. A to ne proto, že by neexistovaly případy přechodové a nevyjasněné, nebo že by snad dokonce byly něčím závadným, ale proto, že tělo, tělesná stvořenost včetně biologického pohlaví, má svůj základní význam, není něčím vedlejším a nepodstatným, co je možné libovolně upravovat, měnit a odstraňovat.

Jak být nestereotypně, opravdově mužem (ženou) a jak zároveň být hluboce, plně člověkem, to je úkol na celý život. Spíše než úvahy jakéhokoli druhu je důležitá životní zkušenost, osobní prožívání vlastní role, vlastního mužství (ženství) v rámci jediného společného lidství. Jako muž, který se (snad) pokouší vnímat i ženskou stránku své osobnosti, jsem za onu zvláštní výchovnou reklamu firmy Gillette vděčný.