Ministerstvo zemědělství minulý pátek přišlo s návrhem novely zákona na ochranu zvířat proti týrání, která by zakázala vystupování a drezuru volně žijících druhů v cirkusech. Reaguje tím na volání organizací na ochranu práv zvířat v čele se Svobodou zvířat i na celosvětový trend, v rámci nějž legislativa chrání například tygry před zneužíváním pod rouškou zábavy. V poslední době k tomu proběhlo především v Praze nebývalé množství protestů proti cirkusovým představením zahrnujícím právě obvykle volně žijící druhy zvířat. Svou roli sehrává i vývoj veřejného mínění.

Proti návrhu se jako první samozřejmě vymezili ředitelé cirkusů. Majitel dost možná nejslavnějšího takového podniku u nás Jiří Berousek se ve vyjádření pro ČTK jal vyhrožovat, že v případě omezení drezury přijede vypustit „své“ šelmy na Václavské náměstí a spolu s dalšími principály emigruje. Krom toho se obligátně pohoršil nad údajným omezováním svobody podnikání a nepravdivě prohlásil, že navrhovaný zákaz nemá ve světě obdoby.

↗

Zneužívání volně žijících zvířat k bizarním cirkusovým číslům je zakázáno ve dvanácti evropských zemích. Foto Better World International

Ve skutečnosti platí úplný zákaz drezury volně žijících zvířat ve dvanácti evropských zemích a další místní omezení uplatňuje řada měst například ve Velké Británii a v Německu.

U siláckých řečí o vypouštění tygrů na turisty v centru Prahy se lze snad jen nevěřícně smát. Že by si snad Berousek měl důvod myslet, že „jeho“ zvířata mají důvod chovat zášť vůči lidem? Odpověď můžeme nechat na jeho svědomí, upřímného veřejného vyjádření se totiž dočkáme jen stěží. Pro ilustraci toho, nakolik lze principálům cirkusů jejich proklamované humánní chování vůči zvířatům věřit, si můžeme vypůjčit poněkud obskurní příběh, který se před lety udál autorovi.

Coby novopečený aktivista se ve svých asi šestnácti letech vydal s podobně naladěným kamarádem rozdávat letáky vyzývající k zamyšlení nad zajetím zvířat poblíž cirkusu Jo-joo, který se honosí přívlastkem „národní“. Zatímco odezvy od kolemjdoucích se spíše nedostávalo, reakce zaměstnanců cirkusu byla neuvěřitelná. Hájit čest svého podniku se vyhrnul sám principál Jaromír Joo, jenž výkřikem ujistil přihlížející, že se u něj zvířatům daří dobře, a následně začal bez jakéhokoli varování autorovu mladšímu já rvát letáky z rukou.

Na pomoc se mu přiřítilo několik kolegů, kteří naši nesmírně zmatenou dvojici v momentu obklíčili a začali ji bít pěstmi ze všech stran. Autor z toho vyšel s malou jizvou za uchem po prstenu jednoho z cirkusáků, chybějícím kouskem zubu a zajímavou historkou. Jeho aktivistický kolega strávil nejméně týden v pracovní neschopnosti s pochroumanými žebry poté, co ho ti, kteří opakovaně zdůraznili, že jsou slušní a humánně se chovající lidé, ve čtyřnásobné přesile srazili k zemi a následně do něj kopali.

Když naše dvojice odcházela a vysvětlovala šokovaným kolemjdoucím rodinám své zkrvavené hlavy, Joo popřel, že by ji napadl. „Kdybych vás napadl, to byste teprve viděli,“ okomentoval to, čímž dost možná dobře ilustroval, jaké podmínky by pro zvířata v jeho držení musely panovat, aby to pokládal za týrání. Historka není umělý oslí můstek. Jak ilustroval Charles Patterson v hluboce znepokojivé knize Věčná Treblinka, existuje úzká spojitost mezi ochotou k vykonávání či přehlížení násilí vůči ne-lidským bytostem a stejnému jednání vůči lidem.

Je-li humanita víc než tradice…

Vyjma provozovatelů cirkusů vystoupila především v internetovém prostředí řada samozvaných ochránců tradičních hodnot, zděšených tím, že jim „neomarxisté chtějí vzít i cirkusy“.

Ty se u nás stále těší pozoruhodné oblibě, která v sobě kombinuje mýtus o romantickém životě světských s nostalgií po rodinné zábavě ze „starých časů“, i když je již obecně známo, že je to zábava poněkud nemorální. Podobný patos a zvnitřněné vyprávění se stěží překonává racionální argumentací, natož pak morálním apelem. Při jeho konfrontaci navíc hrozí, že se z tématu stane další protivný kulturní střet, jakým si česká veřejná sféra projde několikrát do měsíce.

O to je obdivuhodnější, že ministerstvo zemědělství s návrhem přišlo. Pokud má ale uspět, potřebuje vyjít naproti lidem a jasně vysvětlit příčiny a důsledky chystaného opatření. Mimoděk při tom bude stavět na práci bezmála stovek lidí, kteří s kritikou cirkusů vystupují s nesmírným nasazením a trpělivostí po mnoho let.

Ti budou v případě, že novela úspěšně prokličkuje schvalovacím procesem, jistě slavit. Stejně tak si budou moci pogratulovat všichni, kdo si — ať už z jakéhokoli důvodu — přejí humánnější společnost, které záleží více na omezování zbytečného utrpení než vcelku pochybných tradicích. Při takových oslavách by ale neměli propadnout pokrytectví.

…pak si musíme klást nepříjemné otázky

Uděláme-li totiž další krok v prosazení práv zvířat a garantujeme-li jim zákonnou ochranu před zneužíváním k bizarním cirkusovým číslům, položíme si tím více otázek, než jich zodpovíme. Když si zaslouží důstojný život volně žijící zvířata, je nasnadě, že si jej zaslouží i domestikované druhy, na jejichž bezohledném využívání stojí nemalá část lidské spotřeby. Zaslouží-li si důstojný život, znamená to, že by jej asi neměla strávit na ploše stěží přesahující jejich velikost například v klecových chovech.

Jsou-li nehumánní klecové chovy, stěží může být alternativou chování zvířat v chaotických, přeplněných a deprimujících halách, kde bezpočet stvoření čeká na stejně krutý konec jako v klecích. A tak můžeme pokračovat, dokud nezjistíme, kolika nespočetných forem mezidruhové krutosti se lidská společnost na každodenní bázi dopouští.

Tato šikmá plocha by nás neměla zastrašit. Chceme-li opravdu řešit utrpení ne-lidských tvorů, nemůžeme si dopřávat luxus pokrytectví a upřednostňovat některé druhy před jinými. Neznamená to, že musíme nutně volat po veganské revoluci a po nocích se plížit se štípačkami k nejbližšímu velkochovu. Znamená to, že si potřebujeme klást otázky, na které lze ve stávajících podmínkách s čistým svědomím odpovědět jen stěží.

Odpovědí na tyto otázky nejspíš nedosáhneme hned a ještě delší dobu potrvá jejich převedení do praxe — jen se podívejme, jak dlouho nám trvalo, než jsme se začali aktivně zabývat cirkusy. Už sama cesta a ochota řešit etický rozměr vztahu člověka a ostatních druhů je ale příslibem. Příslibem toho, že jako společnost chceme a můžeme způsobovat méně utrpení, že jsme ochotni na místo ignorance a přehlížení vlastních chyb postavit soucit a uvědomění.

Pokud se nám to podaří, jistě ubude historek o jizvách za ušima a tragikomických výhrůžek vypouštěním šelem v centru Prahy. A jestliže to znamená, že pan Berousek a jeho kolegové na protest emigrují, nejspíš to nějak přežijeme.