Ještě 1. ledna 2018 byly mezikorejské vztahy na bodu mrazu. Jihokorejský prezident Mun Če-in sice od inaugurace v květnu 2017 sršel vstřícností, ale severokorejský Kim Čong-un to ignoroval. Letos je vše jinak. Od dubna se sešli hned třikrát, aby svět nadšeně ujistili o upřímnosti vůdce Kima, včetně denuklearizace. Lze jim věřit?

Stejné proklamace, šířené od prvního summitu roku 2000, skončily blamáží. Bez ohledu na dohody, šestistranné rozhovory v letech 2003—2007 a zahraniční dotace totiž Sever kromě raketových testů uskutečnil první jadernou zkoušku roku 2006. Šlo o další důkaz jeho proradnosti, bezradného postupu USA i fiaska sluneční politiky provozované v letech 1998—2008. Štědrý appeasement Sever uchránil před kolapsem a umožnil mu dokončit zbrojní programy.

Problém, který už nelze zcela vyřešit

Prezident Trump to ví, proto nasadil „politiku maximálního tlaku a zapojení“, charakterizovanou nekompromisními sankcemi, ochotou setkávat se s Kimem navzdory kritikům i oscilací mezi „hněvivými“ a „láskyplnými“ tweety. V souladu s ní se nečekaně rychle, po dramatické přestřelce, uskutečnil historický červnový summit v Singapuru.

Ministr zahraničí Pompeo, jehož předchozí cestu Trump náhle odvolal, už počtvrté navštívil Pchjongjang, aby při posunu v jednáních vyhověl Kimově žádosti o summit číslo dvě. Setkání a zvratů bude ještě dost. Na Sever zatím platí, ale na rozdíl od 90. let je dnes jeho jaderný program v bodě, ze kterého není návratu.

Cílem je úplná, ověřitelná a nezvrtaná denuklearizace. Sever se k ní zavázal v dohodách s Jihem a USA, Čínou, Ruskem i Japonskem mimo jiné v letech 1992, 1994, 2005, 2007. Bez změny režimu úkol nelze splnit stoprocentně, výrobu lze jen pozastavit. Sever už technologií disponuje! Zatímco Muna jako by se jaderný problém netýkal, Trump jej zařadil mezi své priority a před volbami 2020 se bude chtít pochlubit. Jedná se od roku 1985, kdy Pchjongjang na nátlak Moskvy přistoupil ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Poslední rozhovory pod vedením Číny zkrachovaly na podzim 2007. KLDR pak vystupňovala provokace natolik, že Číně a Rusku nezbylo než se zpřísňováním sankcí souhlasit: naposledy v prosinci 2017. Tak se podařilo Sever nebývale izolovat. Podstatou problému je, že se Pchjongjang, byť už dostal bohatě zaplaceno, třicet let brání poskytnout úplný pravdivý soupis svého jaderného programu a umožnit inspekce. Toť vše, co Trump nyní požaduje. Pak lze pokračovat.

Sluneční politika 2.0

Sluneční politiku prezidenta Kim Te-džunga (1998-2003) Mun pěstoval už jako prezidentský tajemník svého přítele No Mu-hjŏna (2003-2008). Reciprocita měla být pilířem, ale zůstala proklamací. Šlo o uplácení s plejádou prázdných slov a setkání. Nyní pozorujeme totéž. Mun zatím víc dbá o vztahy s Washingtonem, a proto to podstatné říká ministryně Kangová. Nejapně zněly už opatrné nabídky z loňska, když svět uzavíral Sever do izolace. Zimní olympiáda na Jihu byla příležitost, jak z ní vyklouznout. Vůdce Kim tedy projevil ochotu vyslat delegaci, kterou Mun nadšeně uvítal v únoru. A výdaje určené Severu strmě rostou.

Jen fond mezikorejské spolupráce má disponovat miliardou dolarů. Půl miliardy má jít do infrastruktury, byť to hrozí porušením sankcí. K tomu došlo už loni, když se na Jih vozilo uhlí ze Severu, což vláda dlouho tutlala. Jak na sankce? To se zkoumá s cílem resuscitovat klíčové sluneční projekty. Naopak se škrtá podpora uprchlíkům z KLDR i podpora lidských práv tamních obyvatel. Jako dřív si aktivisté stěžují na šikanu úřadů. Ke sluneční politice se nehodí, ačkoli její levicoví strůjci Kim, No i Mun jsou právě jako bojovníci za lidská práva vzpomínáni.

Poslední summit 18.—20. 9. 2018 kopíroval ten z roku 2007. Sever z toho opět těží. Za prvé jde o popření reciprocity. Kim Čong-ilův slib ze summitu z roku 2000, že ten další bude v Soulu, zůstává nesplněn. Pak je tu načasování. No i Mun jako jediní prominentní hosté a podle propagandy o nadřazenosti Severu navštívili KLDR v rámci oslav jejího vzniku, které trvají od 9. září do 10. října k výročí založení Strany.

Konečně jde o dohody bez vědomí parlamentu a spojenců. Cílem je prý snížit vojenské napětí; jejich efekt však opačný. No fakticky zpochybnil demarkační linii ve Žlutém moři, aby tam v roce 2010 Sever svými útoky zabil padesát Jihokorejců a porušil Dohodu o příměří z roku 1953. Letošní úmluva ztěžuje dohled nad demilitarizovanou zónou, snižuje obranyschopnost Jihu a zasahuje do gesce Velení sil OSN, které je stranou korejské války.

Po summitu se Munova administrativa už nepokrytě snaží Trumpa zviklat, aby ustoupil: vyhlásil mír a zmírnil sankce. Upřímnost Severu má dokládat likvidace jaderného polygonu, který se však prakticky zřítil sám, a raketových odpališť (používají se mobilní) i ochota demontovat jaderná zařízení v Jongbjonu. Ale podstatná jsou ta utajovaná, například v Kangsonu.

Jediným krůčkem Kima je moratorium na testy, jenže takové Trump udělal hned dva. Přikývl na zrušení vojenských cvičení a izolovaného Kima vytáhl na světové výsluní. Teprve díky němu jej přijímá čínský prezident Si a další schůzky budou následovat: o té s Putinem se už spekuluje.

Kim ví, že přes velkohubé hrozby USA neohrozí. Proto Trump může udělat další kroky. Ty však negativně dopadnou především na Jih, jako třeba zbrklé vyhlášení konce korejské války nebo stažení raketového systému THAAD. Severní Korea na denuklearizaci může jen vydělat, protože o technologii ji nikdo nepřipraví.

Trumpova politika tudíž k umírněnému cíli může vést. Svým dílem by mohla přispět sluneční politika, ale musela by být prováděna koordinovaně a na základě skutečné reciprocity. Jako dřívější přehlídka úplatků, bezobsažných show a lží bude naopak překážkou.