Slepá ulička KSČM
Michael HauserSoučasná komunistická strana z mnoha důvodů není skutečnou levicovou alternativou. Pokud se uvnitř strany neprosadí reformní proudy, pomůže už jen čas.
KSČM se podobá ČSSD v tom, že její reálná politika je v mnoha věcech odpojená od jejího programu (nejvíce v ekologii), ale její hlavní potíž v tom není. Ve srovnání s ČSSD toho prosazuje víc (uzákonění referenda, zachování jednotlivých prvků sociálního státu), ale to asi proto, že ostatní strany jí dopřávají ten luxus, že nemusí vládnout.
Pokud bychom se dívali pouze na její poslance nebo senátory, není na tom v našich poměrech tak špatně. I několik omluv za minulý režim u ní najdeme. V její polistopadové politice není nic, co by porušovalo platné zákony a ústavu. Strana se hlásí k socialismu jako „demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí...“
Pokusy postavit ji mimo zákon nemůžou uspět. Pokud ano, pak za tu cenu, že se vyřadí jisté demokratické principy. Zakázat KSČM by prakticky znamenalo, že ve jménu demokracie omezíme demokracii.
Navýsost inspirativní čtení = zákaz Komunistické strany Německa roku 1956: http://www.servat.unibe.ch/law/dfr/bv005085.html
Myslím, že vztah mezi autentickým marxismem a biblicko-evangelijním myšlením je daleko hlubší a vstřícnější, než aby bylo možno chápat pokusy o marxisticko- křesťanský dialog šedesátých let jen jako komunistické prohlédnutí z nouze:
-Marxismus i Bible sdílejí především hluboký budoucnostní pohled. To je velmi neobvyklá skutečnost, která je spojuje i odlišuje od jiných společensko- politických směrů. Přičemž oba tyto pohledy, jak křesťanský tak i marxistický, jsou dějinně optimistické a humanitní. To zaprvé.
-Oba myšlenkové proudy vycházejí z filosofického materialismu míněného tak, jak materialismus chápal Marx. I to je velmi neobvyklé.
-Přičemž, a to zatřetí, každé důsledné racionální ptaní vede nakonec k odpovědím transcendentním. Problémem jistě bývá tuto skutečnost uznat,- a pro ono transcendentno nalézt přiměřený název. Což ovšem platí nejen o marxistech.
Za zcela mimořádnou, žel přezíranou pokládám však další skutečnost: Ve starozákonních ustanoveních tak zvaného milostivého léta (přikládaných Mojžíšovi například v biblické knize Leviticus, kap.25, verše 8-16 a paralelní), dobře rozpoznáváme dávný pokus o řešení vlastnicko- kapitálových problémů a jejich dopadu na společnost cyklickým “znárodňováním” a přerozdělováním základního kapitálového vlastnictví každých 50 let. I když tato ustanovení odrážejí dobu vznikání měst a zřejmě nikdy nebyla dodržována, obdoba se socialismem se sama vnucuje. Něco přitom napovídá skutečnost, že Marx pocházel z dobře pravověrné židovské rodiny a Bedřich Engels byl do své dospělosti členem církve (skládal prý i duchovní písně). Oba mohli i měli uvedená biblická ustanovení znát. Křesťanská teologie ovšem o Milostivém létu až zarputile mlčí.
V této souvislosti je nutno poukázat i na nepřiměřené a zdá se že často i zlovolné zdůrazňování Marxova “atheismu”. Díval jsem se do Vybraných spisů Marxe a Engelse (Díly 1 - 5, Nakladatelství Svoboda 1976 …), ke kterým existuje sice neúplný, ale jinak velmi důvěryhodný rejstřík. Slovo “atheismus” se zde téměř nevyskytuje, a když, pak především v Marxově polemice s radikálními atheisty jeho doby. Také slovo “Bůh” a “bůh” je velice vzácné. Přitom často v plurálu, v odkazech na bohy pohanské, nebo v polemice s Feuerbachem a “panem Dühringem” a jejich náboženskými názory. Podle rejstříku z roku 1976 se mi to zdá být na “zakladatele atheismu” velmi málo. Marx jistě často myslel, horlil i argumentoval proti církvím a náboženství své doby. Berme mu to však za zásluhu, ne za vinu.
Zbývá ještě zmínit “opium lidu”. Jde o větu vytrženou z delšího odstavce v práci “Ke kritice Hegelovy filosofie práva“. Sám pokládám celý tento odstavec naopak za nejvznešenější z toho, co kdy bylo o náboženství z pohledu racionality vyřčeno. Kde se hovoří o bolesti lidu a náboženství uznává jako významná jeho útěcha. V době kdy opium nebylo zakázanou drogou, ale významným lékem, i když příčiny bolesti neodstraňoval. (Zájemcům mohu text odstavce zaslat jako e-mail). Marxova kritická racionalita je ovšem něco zcela jiného než zloba, pohrdání a odsudek, jaké si Marx na oplátku nezasloužil.
Zlý a nevzdělaný antimarxismus pokládám za jednu z bíd současného nemyšlení, obecného i zejména křesťanského. Je dobře, že zasutý marxisticko- křesťanský dialog byl připomenut. Marxisté jej asi neobnoví,- nemají proč. Mohli by jej obnovit křesťané, pokud začnou vážně hledat a myslet.
Ilja Herold (iherold@upcmail.cz)