KSČM se podobá ČSSD v tom, že její reálná politika je v mnoha věcech odpojená od jejího programu (nejvíce v ekologii), ale její hlavní potíž v tom není. Ve srovnání s ČSSD toho prosazuje víc (uzákonění referenda, zachování jednotlivých prvků sociálního státu), ale to asi proto, že ostatní strany jí dopřávají ten luxus, že nemusí vládnout.

Pokud bychom se dívali pouze na její poslance nebo senátory, není na tom v našich poměrech tak špatně. I několik omluv za minulý režim u ní najdeme. V její polistopadové politice není nic, co by porušovalo platné zákony a ústavu. Strana se hlásí k socialismu jako „demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí...“

Pokusy postavit ji mimo zákon nemůžou uspět. Pokud ano, pak za tu cenu, že se vyřadí jisté demokratické principy. Zakázat KSČM by prakticky znamenalo, že ve jménu demokracie omezíme demokracii.

U KSČM je to složitější než u ostatních stran, které tvoří jednu stranu několika křídel, jak jsem o tom psal ve sloupku Strany, nebo strana? KSČM se snaží vyvolat dojem, že je jiná než ostatní a nabízí alternativu k dnešnímu systému. Proč to tak není?

Potíž je v samotné straně, v jejích základech. Paradoxem je, že co se týká vnitrostranické demokracie, je asi nejdemokratičtější ze všech parlamentních stran, po formální stránce není co vytknout. Jenže většinu členské základny tvoří lidé, kteří v minulém režimu byli součástí mocenského a ekonomického systému a dosud se od něj neodpoutali. Demokratické procedury uvnitř KSČM tak umožňují, aby se do vyšších pater dostávali právě ti, kteří se poněkud nepřesně označují jako stalinisté. Vnitrostranická demokracie je jako výtah pro „stalinismus“.

V ČSSD je to přesně naopak. Jsou tam určité záklopky mezi jednotlivými patry strany, ale členská základna je mnohem blíže principům ČSSD než vedení. Kdyby vnitřní organizace KSČM byla stejná jako v ČSSD, tato strana by mohla působit jinak. Je známo, že mezi poslanci KSČM je na procenta méně lidí mentálně žijících v minulém režimu než v členské základně.

Strana se dostala do slepé uličky. Vedení strany se orientuje podle členské základny a pouze vyvažuje různé excesy jako je otevřené velebení starých pořádků. Znám několik lidí, kteří do KSČM vstoupili a pokoušeli se ji měnit, ale za chvíli zjistili, že ve svých snahách jsou téměř osamoceni, a ze strany vystoupili. Je v ní snad několik jedinců, možná základních organizací, kteří by si přáli radikální rozchod strany s předlistopadovým viděním světa, ale jsou tak rozptýleni, že dosud nevytvořili ani vyhraněnou platformu s vlastním periodikem.

Tíha členské základny se projevuje také ve vztahu KSČM k Evropské levici sdružující většinu západních radikálně levicových stran. KSČM se stala pouze pozorovatelem, protože se nedokázala jasně vymezit vůči minulému režimu.

Slepá ulička je i v její teorii. Pokud se alternativou k dnešnímu systému nemyslí jen trochu upravený minulý režim, pak je nutné pracovat na teorii nové, která do sebe nasaje vývoj světového levicového myšlení za posledních čtyřicet let. Bez ní se sice dají vykřikovat radikální hesla, ale reálná politika bude směs improvizací v mezích možného.

Mezi stranickými mysliteli vládne postoj strážců táborového ohně. Musíme udržet aspoň plamínek našeho pravého marxismu a zabránit tomu, aby ho znečistili různí Žižkové a Wallersteinové, v nichž doutná buržoazní ideologie. Tato slepá ulička je daň za to, že minulý režim od začátku sedmdesátých let znemožnil kontakt se západním marxismem, takže i Lukácsovy a Adornovy knihy se držely v trezorech.

Jak se může KSČM ze slepé uličky dostat? Jsou tu jenom dvě možnosti. Buď tím, že v ní přece jen vznikne proud zaměřený na radikálně levicovou politiku západního střihu, nebo musíme počkat na zub času.