Alkohol, bicykl a pádlo v ruce
Miroslav HudecMiroslav Hudec se zamýšlí nad otázkou, jak nebezpečné je u nás podceňování rizik konzumace alkoholu nejen při jízdě na kole a po řekách.
Je teď taková móda dopřávat si, jak jen to jde. Žít a užít, po nás potopa. A nejlépe ještě různé slasti kombinovat. Vhodně nebo nevhodně, koho to zajímá? A najdou se „zástupci lidu“, kteří téhle módě svých voličů radostně slouží. Z pochopitelných důvodů. Nedávno například přišli s nápadem uzákonit právo dopřát si při jízdě na kole nebo při sjíždění řek také lehké alkoholové opojení. Až to svádí k jízlivému komentáři o slasti tuplovaného sjetí.
Vodák nejsem, takže ono sjetí nedovedu posoudit z vlastní zkušenosti. Ale když čtu o množících se stescích správců povodí, jak zaneřáděné jsou toky odpadem vyhazovaným z lodí nebo zanechávaným na březích při táboření, o neukázněnosti rostoucí přímo úměrně rostoucímu návalu na řekách, říkám si, že je nejvyšší čas morálku na vodě spíše utužit, ne ji za pomoci alkoholu dál uvolňovat. Jistě je spousta slušných a zodpovědných vodáků, klidně většina. Tipuji ale, že povolení alkoholu na vodě uvítají spíše ti druzí.
Mezi mé koníčky patří cyklistika. Mám rád krátké vyjížďky i celodenní cesty, desítky kilometrů dlouhé. Před několika roky jsme tak projížděli labskou cyklostezku od Velkých Žernosek do Děčína. Sice je to podél toku po proudu bez velkých převýšení, ale červencová obloha bez mráčku a teplota vzduchu kolem třicítky i tak dělaly své. Nealko nápoje nějak nedokázaly uhasit žízeň, a tak jsem ve Velkém Březně neodolal a dal si ve stinné zahradní restauraci dobře chlazenou desítku. Rázem pohoda jak neděle v ráji.
Sedli jsme znovu na kola, do Děčína už zbývala jen menší část cesty. A najednou zničehožnic nohy těžknou, před očima mžitky, v hlavě hučí. Tehdy ještě nebyla cyklostezka úplně dokončená a trasa místy vedla po zdejších silnicích, jiné křižovala. Jak jsem dorazil do cíle, pamatuji si jen matně. Manželka, která se pivem zlákat nenechala, mi prozradila, že chvílemi trnula a přemýšlela, že by snad bylo lepší dojet zbytek cesty vlakem. Od té doby se držím zásady buď pivo, nebo kolo.
Nebudu se přít s tím, kdo namítne, že v tomhle nejspíš patřím k pouhým výjimkám. Jenomže když jsou cyklistů a vodáků desetitisíce, možná i stovky tisíc, výjimek mohou být klidně stovky. Navíc nikdo tohle o sobě nemůže dopředu vědět. A nemusí mít stejné štěstí, jako jsem měl já, nemusí dorazit do cíle bez maléru a bez úrazu. Co hůř, obětí se může stát někdo třetí, třeba motorista, který se bude na poslední chvíli vyhýbat cyklistovi, těžce šněrujícímu vozovku od pankejtu k pankejtu. A to nemluvím o tom, že za letních veder leckdo může zkolabovat i bez alkoholu. Natož s ním.
Proto tento druh poslaneckých či senátorských „iniciativ“ jen obtížně vydýchávám. Jako by nestačilo, že jsme spolu s Francouzi druzí mezi zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v konzumaci alkoholu. V loňském roce na jednoho každého z nás vycházelo skoro 12 litrů vypitého čistého alkoholu. Piva se vypilo v průměru 138 litrů na hlavu, tedy skoro 280 půllitrů. Počítaje do těch hlav i nemluvňata.
Otřesné je, že i po takzvané metanolové aféře, která před několika roky stála život na padesát lidí a desítkám dalších způsobila doživotní zdravotní následky, klesla spotřeba alkoholu jen na přechodnou dobu. Národ, který se třese hrůzou před mnohými zcela imaginárními nebezpečími (a nemusí jít jen o uprchlíky, které většina lidí nikdy ani neviděla), naprosto ignoruje nebezpečí naprosto reálná.
Lidé se nebojí nejen o sebe, ale nemají sebemenší strach přiučovat pití už děti školního věku, ač nemůžou nevědět, že pro ně jsou následky ještě násobně horší. Nabídnout školákovi skleničku třeba na svatbě či při domácí zabijačce patří u nás k samozřejmostem, nebo dokonce k dobrému tónu. Tu a tam někdo lákání odolá, ale riskuje společenskou izolaci, protože je „divný“, „nespolečenský“, dokonce „nafoukaný“, trhá partu.
Ale i kdyby nebylo toho společenského tlaku, děti samozřejmě těžko uvěří varování o škodlivosti alkoholu, když ho pravidelně pijí rodiče a nějakými následky si hlavu nelámou. Děti se řídí jejich příkladem, ne slovy, byť sebeupřímněji míněnými.
A tak má přes 90 procent patnáctiletých v téhle zemi zkušenost s alkoholem, a když do nemocnice přivezou třeba i devítileté dítě s akutní otravou alkoholem, nikdo už se tomu ani moc nediví.
Nevolil jsem své zástupce do parlamentu, aby se mi vlichocovali, aby podlézali a podkuřovali a sbírali laciné politické body. Přeji si, aby rozhodovali o zákonech téhle země s rozvahou, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a maximálně odpovědně. I za tu cenu, že se tím někomu znelíbí. Pevně věřím, že podobně to chápe i většina ostatních voličů.
Nikdo nemusí pít, a tedy ani umět pít, tak jako nikdo nemusí třeba tančit a umět tančit. Ale je běžné umět to.
Alkohol jistě představuje riziko, ale je součástí kompetencí běžných lidí toto riziko vyhodnocovat. Jet na kole po jednom pivu, ne sednout zcela opilý na kolo za tmy a neosvětlen, je běžnou kompetencí, kde zodpovědné rozhodnutí náleží jednotlivci, ne zákonu. Neskákej do vody uhřátý také není dáno zákonem, ale výchovou. Právě tak není možné lyžovat ožralý, ale je možné pokračovat na běžkách poté, co si člověk dá na horské chatě grog, svařák či punč. Na vodě totéž. Zákon za nikoho odpovědné rozhodnutí neučiní, právě naopak. Zákazy odnaučují odpovědnosti za vlastní rozhodnutí: "Však co bych nepředjížděl, není tu plná čára" je cestou k tragické nehodě. Každý se musí rozhodovat, zda vidí dost bezpečně daleko. Každý se musí rozhodnout, na jak těžký svah se pustí na lyžích. Jak daleko od břehu poplave. Jak těžkou peřej spluje. A zda si může po třech hodinách dát druhé pivo. Neodnaučujme své děti odpovědnosti za svá rozhodnutí. Svět je riskantní místo k životu, učme je hodnotit rizika samostatným úsudkem. A přijměme vlastní zodpovědnost, nehažme ji pohodlně na autority, ani autoritu zákonodárné moci.
Co se týká nepořádku u řek, obávám se, že nejde ani o alkohol, ani o vodáky. Naopak. Málokdo ví třeba o rybářích, že uklízejí místo u vody, na kterém hodlají rybařit, před tím, než začnou. Nejprve uklidí po druhých lidech. Vodáci, ač s rybáři občas bojují, jsou na tom podobně. Přál bych každému zkusit uklidit třeba v Brně pod riviérou, proti výstavišti, místo kde vodáci pořádají závod ve slalomu. Pytle a pytle opadů po jiných. Prostě je blízko parkoviště, odhodit z auta odpady k řece je tak snadné. Nebo jiný příklad. Na rozdíl od Vltavy či Lužnice, Morava není vodácky frekventovaná. A přes Litovelské pomoraví se jezdí až od srpna, do konce července se jede mlýnským náhonem, aby nebylo narušeno hnízdění chráněných ptáků na štěrkových naplaveninách. Zajeďte tam. Nyní. Nepotkáte skoro žádné vodáky. Ale všude, kde bobři shodily strom přes říční koryto, si vytvoříte názornou představu o plastovém ostrově v Pacifiku. PET lahve a plastové folie unášené řekou se zastaví na bobří "hrázi". Ne tuny. Stovky tun u každého takového stromu. Desítky metrů před překážkou již plave ostrov odpadků, a čeká, až ho větší voda pustí o strom, o bobří hráz dále. To není od lidí, kteří se vzdálili z lidských sídel do přírody. To přináší proud právě z lidských sídel ležících výše proti toku. A rezervace, kde stromy přes koryto nejsou povodím odstraňovány, jen zviditelní to, co jinde tolik vidět není, co říční proud pro naše oči milosrdně nese dál do moří. Alkohol v tom není, to nejsou z valné části pet lahve ani igelitky od alkoholu.
Abych však v této diskusi nebyl za propagátora alkoholu, mám osobně za to, že jedna oblast lidských hobby aktivit si nulovou toleranci alkoholu zaslouží. Totiž manipulace s palnými zbraněmi. Domnívám se, že alkohol nepatří ani na střelnice, ani na hony, čekané či šoulačky...
Automobil je většinou více než tunová mašina, s níž je možno, za pocitu komfortu a bezpečí, řítit se bez námahy rychlostí 50 až 120 km/hod po cca tři a půl metru širokém zpevněném pruhu vozovky. Každou chvíli přitom vůz míjí vstřícně jedoucí stroje, často zhruba jen o metr, přičemž je součet rychlostí obou 100 až 200 km/hod. Stroje jsou ovšem obsazeny různě četnými posádkami, probíhá zde čilý hovor a další potenciálně rušivé činnosti. Řidič zodpovídá za životy účastníků provozu, minimálně několika jedinců, a to i osob, jež nechrání žádná převážně kovová schrána.
Naproti tomu na kole se pohybujeme běžně rychlostí 15-30 km/hod., přičemž to zpravidla nejde bez námahy a z kopce bez pocitu jistého rizika. Na kole jezdíme prakticky vždy sami. Auta v opačném pruhu míjíme na větší vzdálenost, resp. je na řidičích aut, aby předjížděli bezpečně.
Je-li požadována naprostá abstinence při jízdě na kole (běžkách, či loďkou), pak na ni můžeme trvat a vymáhat ji i u chodců. Takový pád na eskalátoru metra, možná zaviněný alkoholem, představuje přece jisté potenciální riziko. Právě tak neuvážené vstoupení do vozovky, o úrazech při turistice a jiném pohybu nemluvě. Policisté by mohli nabírat docela dost lidí...
Takže se domnívám, že alkohol by měl být vyloučen pouze při řízení motorových vozidel a, jak píše pan Jedlička, při ovládání palných zbraní, a v souladu s pravidly organizovaného sportu.
Co se týče toho cyklisty: je sice pravda že ten se pohybuje jenom relativně malou rychlostí; jenže co pak se stane, když ho bude předjíždět nějaký automobil, ten opilý cyklista náhle vybočí doprostřed silnice (anebo rovnou spadne na zem), ten automobil se pokusí mu vyhnout zleva, a z protisměru zrovna pojede jiný automobil? Nastane katastrofa, ze které s největší pravděpodobností s nejmenší újmou vyjde právě ten opilec na bicyklu.
A s tím vodáctvím je to to samé: asi by vodní stráže vůbec už nedokázaly spočítat, kolik rodin se utopilo jenom proto, že hlava rodiny rozjařená příslušným množstvím alkoholu furiantsky rozhodla, že o n tenhle jez přece sjede s naprostou jistotou?!...
Já osobně bych naprosto nebyl pro naprostý zákaz alkoholu pro cyklisty a vodáky. Přece jenom určitý rozdíl vůči automobilovému provozu tady je. Ale: určitou hranici by opravdu bylo zapotřebí stanovit. Na nějakou "odpovědnost" se (obzvlášť u Čechů) sotva může spoléhat.