O co se bojuje v případě nominačního zákona
Radim BurešNěkteré části ekonomiky zůstávají z dobrých důvodů ve vlastnictví či pod kontrolou státu. Jak je řídit a využívat pro obecné dobro, však u nás nikdo moc neví. Proto je třeba vytvořit promyšlenou vlastnickou politiku.
Stát různou formou stále vlastní či kontroluje významnou část ekonomiky. Jedná se údajně až o 102 firem s obratem přes 560 miliard korun zadávajících veřejné zakázky za přibližně 80 miliard korun. To je ekonomicky i mocensky již docela zajímavý segment. Veřejnost ale o rozsahu a hospodaření této části ekonomiky moc neví.
I výše uvedená čísla obsažená v jednom vládním materiálu nejsou běžně dostupná. Veřejnost se o této oblasti dozvídá buď tehdy, když se zveřejní, kolik kdo bere za členství v dozorčích orgánech, nebo když vyplují napovrch zvlášť zajímavé zakázky (například když si Lesy ČR objednaly 30 zpracování etického kodexu u firmy Iva Rittiga za 1,7 milionu korun).
Požadavek na systematičtější a průhlednější řízení státních podniků, který se datuje do let 2011—2012, patří proto k jednomu z pilířů protikorupčního úsilí, či lépe zvyšování transparentnosti českého vládnutí.
Na tom, že určité podniky mají zůstat ve vlastnictví státu, ať již ze strategických důvodů, nebo kvůli zajištění některých veřejných služeb (například Lesy ČR, Česká dráhy, Povodí, Česká pošta), postupně vznikla politická shoda. Jak konkrétně tyto podniky používat a využívat pro „obecné dobro“ („obecné dobro“ by měl být vždy ultimátní cíl řízení státu), ale nikdo moc neví. Tuto bezradnost dobře ilustrovala situace, kdy se v Lesích ČR hromadil zisk a stát zpočátku nevěděl, jestli a jak jej využít pro potřeby státního rozpočtu.