Stát různou formou stále vlastní či kontroluje významnou část ekonomiky. Jedná se údajně až o 102 firem s obratem přes 560 miliard korun zadávajících veřejné zakázky za přibližně 80 miliard korun. To je ekonomicky i mocensky již docela zajímavý segment. Veřejnost ale o rozsahu a hospodaření této části ekonomiky moc neví.

I výše uvedená čísla obsažená v jednom vládním materiálu nejsou běžně dostupná. Veřejnost se o této oblasti dozvídá buď tehdy, když se zveřejní, kolik kdo bere za členství v dozorčích orgánech, nebo když vyplují napovrch zvlášť zajímavé zakázky (například když si Lesy ČR objednaly 30 zpracování etického kodexu u firmy Iva Rittiga za 1,7 milionu korun).

Požadavek na systematičtější a průhlednější řízení státních podniků, který se datuje do let 2011—2012, patří proto k jednomu z pilířů protikorupčního úsilí, či lépe zvyšování transparentnosti českého vládnutí.

Na tom, že určité podniky mají zůstat ve vlastnictví státu, ať již ze strategických důvodů, nebo kvůli zajištění některých veřejných služeb (například Lesy ČR, Česká dráhy, Povodí, Česká pošta), postupně vznikla politická shoda. Jak konkrétně tyto podniky používat a využívat pro „obecné dobro“ („obecné dobro“ by měl být vždy ultimátní cíl řízení státu), ale nikdo moc neví. Tuto bezradnost dobře ilustrovala situace, kdy se v Lesích ČR hromadil zisk a stát zpočátku nevěděl, jestli a jak jej využít pro potřeby státního rozpočtu.

Oč méně stát tušil, jak podniky ve svém vlastnictví využívat k obecně prospěšným cílům, o to lépe mnozí zainteresovaní věděli, jak zdroje využít pro svoje záměry. Nemám teď na mysli jen různé rozkrádání či „neefektivní“ čerpání zdrojů a „zvláštní“ zadávání veřejných zakázek z těchto podniků, ale i aktivity legální, jako je třeba sponzoring (například sponzorování některých akcí pořádaných osobami napojenými na tehdejšího prezidenta Václava Klause Lesy ČR).

Je tedy pochopitelné, že vznikl požadavek na vytvoření podmínek a postupů, aby řízení právnických osob s majetkovou účastí státu bylo koncepční, naplňovalo definovaný státní zájem a bylo transparentní. A zejména aby tyto firmy řídili odborníci, místo aby dozorčí orgány těchto firem sloužily jako odkladiště politiků.

Požadavek byl formulován a rozpracován iniciativou Rekonstrukce státu někdy v roce 2012 (během vlády „rozpočtové odpovědnosti a boje s korupcí“). Od té doby se jedná o úkol, který se ve vládních a parlamentních kruzích periodicky vynořuje a zase mizí. Jediným dosavadním úspěchem je vytvoření Vládního výboru pro personální nominace v roce 2014 (Usnesení vlády č. 177 ze 14. 3. 2014) a následně zpracování věcného záměru zákona o výběru odborníků do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu. Pro řadu rozporuplných názorů pak proces ustrnul na mrtvém bodě.

Sněmovní volby v loňském roce a parlamentní úspěch Pirátské strany přinesly nové úsilí. Vývoj však zatím spíše připomíná Monty Pythonův cirkus než dobré vládnutí. Na stole se objevily hned tři návrhy. Návrh pirátský podpořený i dalšími stranami (ČSSD, KDU-ČSL, STAN a TOP 09), návrh ANO a návrh vládní. „Pro lepší přehlednost“ obsahují všechny tři návrhy mnohé společné body a totožné věty. Situace se ale opět rychle vyčistila, návrh ANO byl vzat zpět, návrh pirátský zamítnut Poslaneckou sněmovnou na základě negativního stanoviska vlády v prvním čtení. Vláda schválila svůj zákon a poslala ho do Sněmovny.

V celém procesu se ale někdy ztrácí to nejpodstatnější (alespoň z mého pohledu), tedy o co se vlastně hraje. To je navíc zatemněno mediálním šumem a akcentací méně významných bodů. Díky psychologickému „haló efektu“ dominoval aspekt, že je třeba zástupcům KSČM zabránit vstoupit do dozorčích rad, popřípadě mediálně vděčný boj proti „trafikám“ pro politické představitele. Tak například sami Piráti představují svůj návrh s nadpisem „Piráti připravili propracovaný nominační zákon, který konečně omezí „trafiky“. Titulek naznačuje, že jde hlavně o to, aby politici, které je třeba odměnit, neseděli na místech, kde berou slušné peníze a nic nedělají. Ne že by to nebylo špatně, ale není to to nejdůležitější.

To skutečně důležité je zákonný závazek vlády, aby připravila a pravidelně aktualizovala „vlastnickou politiku státu“. Vlastnická politika by měla upravovat zájmy, cíle a strategii státu, které zajišťují a prosazují státní orgány. Vlastnická politika by měla definovat „cíle státu v právnické osobě (které) mohou být finanční a nefinanční. … Cíle musí být způsobilé k plnění zájmů státu a dosažitelné v rámci podnikatelské nebo jiné činnosti právnické osoby s majetkovou účastí státu. Musí být měřitelné a musí být určena jejich priorita … Ke každému cíli musí být přiřazen alespoň jeden indikátor, umožňující … vyhodnotit jejich plnění“ (Pirátský návrh, Sněmovní tisk 129).

Vlastnická politika by měla stanovovat i odměňování členů řídících a kontrolních orgánů. „Zásady odměňování musí zohledňovat plnění cílů uvedených ve vlastnické politice“ (tamtéž). Proto podle plnění stanovených indikátorů pak mohou být hodnoceni a odměňováni i zástupci státu.

Vytvoření a uplatňování vlastnické politiky státu je to důležité, a zároveň je to zejména tato část, která odlišuje pirátský návrh od návrhu ANO či návrhu vládního, které část o vlastnické politice neobsahují. Není to náhoda, dobrovolné omezení manévrovacího prostoru při nakládání se zdroji chce málokdo.

Dostat do vedení firem s majetkovou účastí státu odborníky je sice správné, ale samo o sobě velmi limitované. Odborník bez opory v jasném politickém zadání a vlastně bez opory u zakládajícího ministerstva může zabránit nejkřiklavějšímu zneužívání finančních prostředků, ale těžko může zajistit rozumné strategické směřování.

Zejména kvůli zařazení požadavku na legislativní ukotvení formulování vlastnické politiky státu proto hodnotím pirátský návrh „nominačního zákona“ jako nejlepší a společensky žádoucí, jako dokument, o jehož prosazení je třeba usilovat. Zároveň to je cíl, kvůli kterému stojí za to případně obětovat při hledání kompromisu některé jiné, méně důležité části zákona. V další diskusi je možné směřovat i k pročištění a zjednodušení zákona. Až Piráti někdy převezmou vládní odpovědnost, brzy zjistí, že příliš detailní a příliš restriktivní zákony jsou v konečném důsledku svazující.

Politický boj o lepší a transparentnější kontrolu 560 miliard obratu a 80 miliard zakázek realizovaných právnickými osobami s majetkovou účastí státu je však významný, a přitom zcela konkrétní politický cíl.