Česká pravice se nejen po posledních sněmovních volbách v říjnu loňského roku, ale v podstatě už i uplynulé čtyři roky nachází prakticky na všech úrovních zastupitelských orgánů v opozici. ODS i TOP 09 ponejvíce působí jako slabší koaliční partneři v  širokých koalicích některých statutárních měst a krajů. Nikde však již nemají ani primátora krajského města, ani krajského hejtmana, a o časech své největší slávy si především ODS může nechat jen zdát.

Přesto však možná svítá na lepší časy. Naději vzbuzuje především narůstající podpora občanských demokratů po loňských sněmovních volbách. ODS vedené Petrem Fialou se podařilo opětovně stmelit tradiční pravicové voliče, slyšící na osvědčené neoliberální slogany, akcentující privatizaci, deregulaci, minimální stát, omezení byrokracie, podporu podnikání skrze oslabení daňové zátěže firem a zdanění spotřeby.

Naopak TOP 09 se po čtyřech letech v ostré opozici vůči vládě, a především jejímu ministrovi financí, snížila podpora z dvanácti na pět procent. Kalouskovu stranu přitom zachránila Praha. Nebýt hlasů z hlavního města, které do celkového zisku přiskočily až ve finální fázi sčítání, nebyla by TOP 09 již zastoupena ve Sněmovně.

Právě Praha je přitom pro obě pravicové strany tradičním bojištěm, v němž si navzájem historicky konkurovala ODS s další menší stranou, reprezentující „havlovskou“ pravici. Vítězství TOP 09 v Praze v komunálních volbách v roce 2010 pak signalizovalo změnu trendu a zánik pražské hegemonie ODS. Předpoklad, že Praha je zásadní rezervoár hlasů pro jakoukoliv stranu, která chce uspět v pravé části českého stranického spektra, trvá samozřejmě i nadále.

Znovudobýt Prahu

Po roce 2014 však nastala zásadní historická anomálie: v Praze poprvé od roku 1990 nevládne ani jedna z pravicových neoliberálních stran. Koalice hnutí ANO, ČSSD a Trojkoalice zelených, lidovců a starostů, která v posledních čtyřech letech v hlavním městě vládne, se ukázala jako vhodné řešení co do stability formátu, kdy se jednotliví aktéři pamětlivi nemožnosti jiného řešení drží vzájemně pod krkem a jsou odsouzeni spolu dovládnout.

Přesto jsou však výsledky stávající koalice co do rozsahu veřejných investic a realizace zásadních (zejména pak dopravních) staveb v Praze dosti žalostné. To je samozřejmě voda na mlýn pravicové opozici, která se svou mohutnou historickou voličskou oporou v zádech může stávající vedení města v čele s primátorkou Adrianou Krnáčovou v jejich neúspěších vykoupat tak, že sám odpor vůči ní představuje polovinu volebního úspěchu.

I proto je celkem pochopitelné, že pravicové strany budou mít zájem v letošních komunálních volbách v Praze uspět a vrátit se tak do hry o obsazení klíčových mocenských postů v hlavním městě.

Praha jako celostátní cvičiště

Sledujeme-li dosavadní přípravy na horkou fázi předvolební kampaně v Praze, která započne zhruba s koncem prázdnin, je v případě obou pravicových stran jasné, že nelze nic podcenit. I z toho důvodu prekampaň začala již v jarních měsících alespoň formou billboardů a posterů na různých veřejných prostranstvích. Zajímavé je však zamyslet se nad tím, co lze na těchto nosičích vypozorovat a jaké to oběma stranám otevírá možnosti do říjnových voleb.

Podíváme-li se na obsažená hesla, jakož i jejich smysl v kontextu veřejného dění, je zřejmé, že občanská pravice se rozhodla bojovat za Prahu nikoliv výlučně pražskými, ale zřetelně celostátními prostředky. ODS zahájila svou prekampaň zvláštním heslem: „Zpovykaní Pražáci volí ODS“. Proč jsou Pražáci „zpovykaní“, si musí každý domyslet sám. Každopádně je jasné, že hlubším smyslem je odlišit pražského pravicového voliče od těch ostatních, tedy nejen levicových či středových, ale též mimopražských.

Další heslo se pak natvrdo staví proti celostátní vládě: „Bolševická vládo, Praha není stádo!“ V tomto případě se ODS explicitně snaží postavit vznikající středolevou vládu hnutí ANO a ČSSD s podporou KSČM proti mínění a zájmům voličů z hlavního města. Implicitně z toho vyplývá, že nejenže vláda v Praze silnější pozice nemá a ani mít nebude, ale taktéž, že jestli se na někoho může sněmovní opoziční pravice stoprocentně spolehnout, pak jsou to pražští voliči.

Praha je pro ODS zkrátka zásadní voličskou baštou, v níž nejsilnější opoziční strana nutně potřebuje uspět. Ruku v roce s tím ovšem jde otázka, jak může volebnímu úspěchu dopomoci vhodný výběr stranického lídra. Předseda strany Petr Fiala je sice charismatická a respektovaná osobnost, ale je z Brna. Pražský předseda strany Filip Humplík je pak širší veřejnosti i v hlavním městě prakticky neznámý. Místopředsedkyně strany Alexandra Udženija budí značné kontroverze, podobně jako poslanec a bývalý primátor Bohuslav Svoboda, jenž navíc již dávno překročil sedmdesátku.

ODS tak paradoxně bojuje o pražského voliče zatím toliko pomocí abstraktních hesel a bezduchých sloganů, jejichž jediným věcným pozadím je implicitní apel na vědomí pražské exkluzivity. Svého lídra zatím ODS v Praze nemá a jméno oznámí pravděpodobně až nadoraz před podáním kandidátky na konci července.

Zato TOP 09 postupovala přesně opačně: nejprve se opětovně spojila do volební koalice s hnutím STAN (jehož lídrem v Praze se poněkud překvapivě stala bývalá předsedkyně US-DEU Hana Marvanová), následně vybrala lídra, kterým není nikdo menší než předseda strany, europoslanec a bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Přestože rodilý Plzeňák, rozhodl se Pospíšil tentokrát pro Prahu, a to se zvláštním zřetelem: vydobýt si v Praze silné postavení znamená stát se i celostátně potenciálně dostatečně silným k udržení relevantních stranicko-systémových pozic. Jiří Pospíšil dobře ví, že pro přežití jeho strany je úspěch v Praze conditio sine qua non („podmínka, bez které nelze“).

Krom toho mu za rok končí funkční období europoslance a jako předseda parlamentní strany musí být spíš než v Bruselu a Štrasburku na očích doma. Post primátora hlavního města je snad jediným významným postem v zemi, o který může pravice momentálně reálně hrát. I proto se Pospíšil soustředí na to, aby disproporci mezi pozicí konkurentů na centrální úrovni a svou vlastní upozaděností v Evropském parlamentu vyrovnal tím, že usedne do čela samosprávného celku, který je zároveň obcí i krajem, a ještě na jeho území sídlí klíčové mocenské instituce v zemi.

Když se dva perou, třetí se směje

ODS i TOP 09, respektive koalice, do nichž s nemalou pravděpodobností tyto strany do pražských voleb vstoupí, mají obě samozřejmě ambice komunální volby v Praze vyhrát, a proto se mezi nimi navzdory současné společné opoziční roli v městském zastupitelstvu pomalu strhává bratrovražedný souboj. Ten může ovšem paradoxně nahrávat spíš konkurenci.

Jednak není zcela vyloučeno, že dominantní pozici v Praze i nadále udrží hnutí ANO, které již do letošních voleb obměnilo lídra. Podobné ambice atakovat první příčku chovají i Piráti. Obě tyto strany mají výhodu, že disponují voličským přesahem mimo tradiční pravicové voliče, obě však z různých důvodů tahají za kratší konec provazu.

Tím třetím vzadu, komu může vyhrocenější konfrontace ODS a TOP 09 paradoxně prospět, je vznikající nezávislé uskupení lidoveckého poslance a starosty Prahy 7 Jana Čižinského Praha sobě. Toto uskupení vzniká jednak jako nezávislý politický projekt kolektivně nezatížený partikulárními ideovými a stranickými pozicemi, jednak se snaží skutečně věcně odpovědět na zásadní otázky, které Pražané většinově kladou. Jeho případný úspěch by byl největším debaklem víc než pro ANO zejména právě pro obě dnes opoziční pravicové strany.

Praha jako republika v malém

Vztáhneme-li popsanou pražskou skutečnost na celostátní úroveň, vidíme tu ovšem jeden zřetelný trend. Opoziční pravice si je dobře vědoma toho, že pokud chce celostátně sehrávat důležitou roli, efektivně ostřelovat vznikající vládu zásadními výhradami vůči jejím krokům a představovat věrohodnou alternativu levici i populistům, potom je třeba uspět hlavně v Praze a odvolávat se na postoje a zájmy pražských voličů.

Taková pozice je takticky zcela pochopitelná a jak už bylo řečeno, Praha je schopna svými hlasy pro pravici zachránit účast příslušné strany v Poslanecké sněmovně. Je však zásadní chybou, pokud si pravicové strany, fascinovány svou voličskou silou v hlavním městě a ve snaze ji dále upevňovat, dovolí stavět svůj celostátní opoziční apel jako sebevymezení Prahy proti zbytku republiky. Taková logika nejenže limituje jejich potenciální územní voličskou expanzi napříč republikou i v menších městech a obcích, ale především staví Prahu do kontrapozice vůči ostatním regionům.

Efekt je pak neblahý. Ve venkovských regionech jen posilují protestní subjekty a pravicové strany se voličsky i názorově zapouzdřují ve své pražské bublině. Takový stav by mohl reálně nastat v následujících letech, pokud pravice v pražských komunálních volbách výrazněji uspěje. Rozdíl mezi pravicí a populisty totiž dnes nespočívá v tom, že první vítězí v Praze a druzí na venkově, ale že ti druzí dokážou vítězit na venkově, ale i v Praze.