Mluvíme společně o čase, jenž zbývá české demokracii, pokud něco neuděláme, neukážeme odhodlání bránit svobodu, lidská práva a hodnoty, na nichž naše republika staví sto let. S přestávkami. Je smutným faktem, že 46 let z oné jubilejní stovky žil tento národ v zajetí, za mřížemi, pod hrozbou koncentráků, tanků, pod vládou zdánlivě silnějších.

Říkám zdánlivě, protože svědomí nelze zmlátit ani zabít. Svědomí je prostor svobody, bez něj nelze být narovnán, být přímý, být v Pravdě, jak říkal Hus a po něm husité. Zdánlivě, protože Pravda vítězí.

Neudělali jsme my, lidé, kteří mají v ústech velká slova, chybu, když byly ručičky ještě na čtvrt na dvanáct, na půl? Vnímali jsme správně vyměřený čas? Jakou hodnotu mají naše slova o svobodě pro ženu, která bez partnera vychovává své děti, pro paní za kasou v supermarketu, pro důchodce, který žmoulá gumový rohlík za pár korun? Pramalou. A to není chyba ani matky samoživitelky, která si nemůže dovolit poslat dítě na školní výlet s ostatními; ani ženy, která nezná pauzu na záchod, a už vůbec ne pána, který čtyřicet let poctivě dřel za ponkem. Je to chyba naše.

↗

Jakou hodnotu mají naše slova o svobodě pro starého pána v supermarketu? Repro DR

Měli jsme plná ústa svobody, když jedna za druhou mizely sociální jistoty. Ošklíbali jsme se, když volby vyhrála sociální demokracie s příslibem odstranění poplatků v lékárnách a nemocnicích. Mysleli jsme si, že je dobře, když bude školné na vysokých školách. Přezíravě jsme hleděli na kluky a holky, kteří místo na gymnázia zamířili na učňáky. Páni v krásných oblecích ohlupovali důchodce toužící po zájmu a empatii na akcích s „levnými hrnci“. Kvůli čemu jsme bojovali s kmotry, když naši oblíbení politici kamarádili s jejich obdobami, jen s lepším vkusem a s obdivem k iniciálám V. H.?

Při svých cestách do ciziny a zpět jsem viděl, jak se mé okolí mění. Jak se tváře zachmuřují v bolesti, nenávisti, strachu. Naše svoboda byla příliš laciná, byla-li jen pro některé. Naše demokracie byla příliš levná, když měl lid mít jen ty jedny a jediné správné, rozuměj pravicové myšlenky. Naše svědomí bylo lehce prodejné, pokud se do něj nevešla matka samoživitelka, žena za pultem, pán s nákupním košíkem. Rozhořčení se nyní radují, zatli nám tipec, říkají. Mají v sobě to pomíjivé vítězství. Ti lidé se hněvají se na velká slova, která nebyla pro ně.

Jako i dříve v dějinách, musíme nyní napsat novou společenskou smlouvu, domluvit se na základních hodnotách, parametrech našeho společného života v této zemi. Takové počínání odhalí všechny, kdo ze současného bobtnajícího konflikut jen tyjí, ať již jsou to stoupenci Zemana, Babiše, Okamury, anebo političtí představitelé liberální pravice i levice, kteří svým dosavadním počínám znedůvěryhodnili pojmy jako svoboda, demokracie, svědomí. Na současném stavu neseme vinu všichni, ale po dnešku přijde zítřek a o ten nám má jít.

V Žalmu 90 čteme: Nauč nás, Pane (oslovení oproti úvodnímu biblickému textu přidáno), počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Není za pět minut dvanáct, právě odbíjí. A na nás je modlit se, přesvědčovat a udělat naše velká slova uvěřitelnými pro naše oponenty, ale nejen pro ně, ale i pro mlčící nebo rezignované, a ano, i pro nás samé. Ale chraň nás Bůh myslet si, že my máme Pravdu. Pravda není k vlastnění, ale ke sdílení, solidaritě, žití. Pojďme se na ní společně domluvit, aby jako zrcadlo odpověděla na naše dějinné, filosofické i politické obzory, jichž jsme se nebáli na společné cestě časem.

Nauč nás, Pane, počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce. Amen.

(Text je redigovanou verzí projevu, který zazněl na demonstraci Za 5 Dvanáct! 9. dubna 2018 v Táboře.)