Tomio Okamura zůstává místopředsedou Sněmovny. Zatím. Jeho oponenti zbraně neskládají. Předseda poslanců KDU-ČSL Jan Bartošek už shání podpisy pro svolání mimořádné schůze, na níž si opět řekne o skalp šéfa SPD Tomia Okamury. Okamuru však jistí jeho spojenci. Pro ANO může být tím, kdo v klíčovém okamžiku podrží Babišovu vládu. Komunistům zase umožňuje posilovat jejich vliv. SPD i KSČM by samy o sobě byly ostrůvky negativismu a zloby. Společně však tvoří nepřehlédnutelný kontinent.

Ne v nedávných týdnech, ale už kdysi na počátku cesty velkou politikou vyjevil Okamura svůj drsný vztah k romskému holokaustu. Je též zmapováno, co si myslí o Romech jako takových. Své si vyslechli také uprchlíci, kterými vytrvale straší. Islám by rovnou zakázal. Zklamal i gaye a lesby, když odmítl jejich manželství, poněvadž to je podle něj přirozeným svazkem muže a ženy. „Bez servítků si řekněme, že biologický normál je muž, žena a dítě,“ prohlásil. To jen aby bylo jasné, že lehké to s ním nemají menšiny jako takové.

Přesto má své voliče. Jsou jimi vesměs jedinci, kteří svalují vinu za svoje trable a za svá příkoří buď na „staré“ politiky, nebo — a to stále častěji — na spoluobčany, co jsou ještě slabší a krutěji zkoušení životem. Od politiků se očekává, že budou s lidmi hovořit. To znamená jim naslouchat a také jim předkládat vlastní popis problémů.

Tradiční strany na ně měly v minulosti méně a méně času, takže se zrodil pokračovatel Miroslava Sládka, jenž své voliče pouze utvrzuje v jejich názorech. Říká jim, co chtějí bez hlubšího rozmyslu slyšet. Na každou složitou otázku má jednoduchou odpověď. A oni mu tleskají.

Jejich hlas má ale stejnou váhu jako hlas toho největšího humanisty a demokrata. A je to tak správně. Demokracie je inkluzivní — nikoho nevylučuje z rozhodování kvůli jeho názorům, pohlaví nebo sociální situaci. Dokud politická strana nepřekročí zákonné mantinely, například otevřeně nevyzývá k násilí proti druhým, je správné pouštět ji k volbám a vědět, kolik lidí ji podporuje.

SPD loni na podzim dosáhla na 10,64 procenta hlasů. Slušný výsledek. Za sebou nechala i sociální demokracii, KSČM, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. Její hlasy se vítězi voleb, Babišovi, hodí. Také proto se podařilo Okamuru zvolit do vedení dolní parlamentní komory.

Nárok na zastoupení

Václav Bělohradský v neděli 25. února u Václava Moravce uvedl, že SPD má na místopředsednické křeslo nárok — na základě principu poměrného zastoupení. Když věc postavíme takto, lze o ní vést sáhodlouhou diskusi. Možná ano, orgány Sněmovny by se mohly skládat čistě jen podle velikosti klubů. Bez ohledu na to, zda jde o pravicového či levicového extremistu.

Proti tomu se ale dá namítnout, že každý poslanecký hlas má stejnou váhu. Pro zastupování občanů je důležité, aby jejich vyslanci mohli vyjádřit svůj postoj v diskusi a při hlasování jako kterýkoli jiný politik. Předseda a místopředsedové Sněmovny jsou ale reprezentanty parlamentu jako takového. Předpokládá se, že budou důstojnými muži a ženami, za něž se nebudeme stydět ani při návštěvě Izraele, ani při návštěvě Saúdské Arábie. Na místopředsednickou funkci neexistuje přirozený nárok, pro její dosažení je zapotřebí jistý koaliční potenciál.

Přístup Václava Bělohradského by šlo akceptovat ve skleníkové situaci, kdy nezáleží na názorech, jen na hlasech, a kdy je poměrný princip dodržován za všech okolností. Ve skleníku však nežijeme. Představitel ještě silnější ODS se místopředsedou Sněmovny málem nestal. Komunisté dosáhli na víc míst ve vedení výborů a komisí, než na kolik mají početní nárok. To všechno proto, že poměrnost prohrává s principem politické dohody. Jenže žijeme v době, kdy se snáz domluví antisystémové formace než demokraté.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský Lidovým novinám na Okamurovu adresu 27. února řekl: „Pro mě je znepokojující, že se člověk s takovými názory stal místopředsedou Sněmovny. Já neupírám SPD právo na existenci v parlamentním systému, ale viním ostatní strany, co o sobě tvrdí, že jsou demokratické. Podívejte se do Německa, kde Albrecht Glaser, hlavní ideolog strany Alternativa pro Německo, třikrát za sebou nebyl zvolen místopředsedou Spolkového sněmu. Nikdo této straně neupírá právo podílet se na politickém systému, ale upírá jí právo reprezentovat jej. To je ten hlavní rozdíl.“ Prosté jako facka.

Babišovcům prý postačila Okamurova omluva ohledně romských obětí z Let. No nevím, já ji neslyšel. Leda něco, co připomínalo muchlání mastného papíru. Nejde ale jen o jeden výrok. Co s dalšími výrony nesnášenlivosti, kulturní či náboženské nadřazenosti? Skutečně poslancům ANO nevadí? Nebo snesou cokoli, jen aby měli parťáky, byť sebenahnědlejší?

Leč problém může být vážnější. Kdo nepracoval, šup tam s ním — tak nějak kdysi smysl lágru v Letech vysvětloval sám Babiš. Šéf komunistů Vojtěch Filip zase nedá dopustit na prasata. Svůj nesouhlas se státním odkupem prasečáku vedle památníku v Letech hájil například tím, že „vyrábíme jen devětadvacet procent naší spotřeby vepřového masa. Nejsme soběstační.“

Pokud krajní pravice a krajní levice splňuje zákonná kritéria, nechť v parlamentu zasedají. Okamurovci i komunisté jsou vítáni u premiéra a prezidenta. S Okamurou si už Zeman potykal, s Filipem si tyká dávno. Proč bychom ale měli sledovat jejich rozpínavost? „Vleze ti do žaludku, a ještě si tam natáhne nohy,“ praví nepálské přísloví. Možná si někdejší politické elity zaslouží trest za nedostatečnou komunikaci s občany. Proč ale s nimi máme být trestáni my všichni?