S Okamurou v žaludku
Lukáš JelínekPokud extremistické strany neporušují zákon, mají nárok zasedat v parlamentu. Proč bychom ale měli tolerovat jejich rozpínavost?
Tomio Okamura zůstává místopředsedou Sněmovny. Zatím. Jeho oponenti zbraně neskládají. Předseda poslanců KDU-ČSL Jan Bartošek už shání podpisy pro svolání mimořádné schůze, na níž si opět řekne o skalp šéfa SPD Tomia Okamury. Okamuru však jistí jeho spojenci. Pro ANO může být tím, kdo v klíčovém okamžiku podrží Babišovu vládu. Komunistům zase umožňuje posilovat jejich vliv. SPD i KSČM by samy o sobě byly ostrůvky negativismu a zloby. Společně však tvoří nepřehlédnutelný kontinent.
Ne v nedávných týdnech, ale už kdysi na počátku cesty velkou politikou vyjevil Okamura svůj drsný vztah k romskému holokaustu. Je též zmapováno, co si myslí o Romech jako takových. Své si vyslechli také uprchlíci, kterými vytrvale straší. Islám by rovnou zakázal. Zklamal i gaye a lesby, když odmítl jejich manželství, poněvadž to je podle něj přirozeným svazkem muže a ženy. „Bez servítků si řekněme, že biologický normál je muž, žena a dítě,“ prohlásil. To jen aby bylo jasné, že lehké to s ním nemají menšiny jako takové.
Přesto má své voliče. Jsou jimi vesměs jedinci, kteří svalují vinu za svoje trable a za svá příkoří buď na „staré“ politiky, nebo — a to stále častěji — na spoluobčany, co jsou ještě slabší a krutěji zkoušení životem. Od politiků se očekává, že budou s lidmi hovořit. To znamená jim naslouchat a také jim předkládat vlastní popis problémů.
Tradiční strany na ně měly v minulosti méně a méně času, takže se zrodil pokračovatel Miroslava Sládka, jenž své voliče pouze utvrzuje v jejich názorech. Říká jim, co chtějí bez hlubšího rozmyslu slyšet. Na každou složitou otázku má jednoduchou odpověď. A oni mu tleskají.