Je to paradox. Na jedné straně máme českou politickou reprezentaci, která je v problematice migrace vzácně jednotná. Všichni se ostře vymezují proti uprchlíkům, ti hloupější dokonce rovnou proti všem migrantům, kterých tu s námi v klidu žije půl milionu a na kterých jsou závislá celá odvětví hospodářství. Zvláště poslední debata ve Sněmovně nad reformou takzvaného Dublinského nařízení byla neuvěřitelnou ukázkou populismu, elementární neznalosti a demagogie. Uprchlíci k nám přitom téměř nechodí a problémy s nimi nejsou vůbec žádné. „Detail“, jako je slučování rodin držitelů doplňkové ochrany, naši politici vůbec neřeší, protože nejspíš ani netuší, že takový status či právo existuje.

Na druhé straně stojí Německo, které přijalo v posledních letech více než milion uprchlíků před válkou v Sýrii a před takzvaným Islámským státem. V něm se poslední překážkou vzniku velké koalice „Groko“ stala velmi vášnivě diskutovaná otázka slučování rodin uprchlíků, kteří v Německu získali časově omezenou mezinárodní ochranu v podobě takzvané doplňkové ochrany. Nakonec vznikla dohoda CDU, CSU a SPD o tom, že pozastavení programu slučování rodin „doplňkářů“ zůstane v platnosti do konce července 2018. Od 1. srpna 2018 se program slučování opět rozběhne s měsíčním stropem v podobě jedné tisícovky osob, kterým bude legální sloučení rodiny s „doplňkářem“ žijícím v Německu povoleno.

V Německu i u nás přitom mluvíme pouze o takzvané nukleární rodině. Právo na sloučení rodiny má tedy pouze manžel, manželka a nezletilé děti, případně rodiče nezletilých dětí bez doprovodu. Navíc k dohodnuté tisícovce bude možno přijmout také osoby s velmi těžkými okolnostmi (takzvané Härtefallregelung).

Debata v Bundestagu byla velmi vzrušená, zejména Die Linke a Zelení vystupovali ostře proti jakýmkoli překážkám slučování rodin. FDP chtěla sloučení rodiny umožnit až poté, co „doplňkář předvede nějaký výkon“ (Leistung) a bude soběstačný a schopný uživit svou rodinu.

SPD a CDU nejsou dodnes v chápání dohody jednotní, jestli tedy právo na sloučení rodiny, které patří mezi práva chráněná německým ústavním právem a také článkem 8 Evropské úmluvy, bude v Německu od 1. srpna obnoveno, či nikoli. SPD říká, že ano, ale například poslední ministr vnitra za CDU De Maziére tvrdí, že nikoli a jedná se pouze o „zvláštní opatření“. To by samozřejmě bylo právně špatně a lze očekávat, že případná žaloba „doplňkáře“, kterému stát brání ve sloučení rodiny, by u německých soudů či u Evropského soudu pro lidská práva měla značnou naději na úspěch.

Sporná dohoda z hlediska mezinárodního práva

Kritici limitů ve slučování rodin osob s udělenou doplňkovou ochranou správně poukazují na řadu sporných aspektů dohody:

• německé ústavní právo přímo obsahuje závazek státu chránit a podporovat rodinu. Delší časové omezování tohoto základního práva odporuje judikatuře Spolkového ústavního soudu a judikatuře německých správních soudů,
• nynější pozastavení slučování rodin osob s doplňkovou ochranou je v rozporu s článkem 8 a článkem 14 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která garantuje právo na respektování rodinného života a zakazuje nerovné postavení u osob se stejným skutkovým stavem, což je případ osob s doplňkovou ochranou a osob se statusem uprchlíka — obě kategorie lidí se nemohou vrátit do země původu, kde jim hrozí vážná újma. Obdobně je právně těžko obhajitelné vybrat pouze tisíc lidí měsíčně z množství osob se stejným statusem a stejným skutkovým stavem a pouze těm umožnit realizaci práva na sloučení rodiny,
• nynější pozastavení slučování rodin právně neobstojí ani v případě nezletilých dětí bez doprovodu vzhledem k Úmluvě o právech dítěte,
• současná situace je navíc úplně jiná než v letech 2015 a 2016. Do Německa přichází mnohem méně uprchlíků a samozřejmě také počet potenciálních případů sloučení nukleární rodiny rapidně klesá.

Hra čísel

Velmi zajímavé jsou statistické údaje o počtu uprchlíků v Německu a možných počtech rodinných příslušníků, kteří by měli do Německa přicestovat. V roce 2015 se odhadoval počet nově příchozích zejména Syřanů na 1,1 milionu. Nakonec skutečně přišlo asi 890 tisíc uprchlíků. V roce 2016 to bylo asi 280 tisíc nově příchozích žadatelů o azyl, v roce 2017 pak celkem 186 644 osob (podle údajů Bundeszentrale für politische Bildung ze 17. ledna 2018).

Syřané v roce 2015 získávali azyl bez problémů, jen 0,1 procenta z nich dostalo nikoli azyl, ale pouze doplňkovou ochranu. V roce 2016 dostalo doplňkovou ochranu už 41,2 procent Syřanů, v roce 2017 do října 57 procent Syřanů. U nás drtivá většina Syřanů získává pouze doplňkovou ochranu, a nikoli azyl. Pokud však v Německu proti udělení doplňkové ochrany Syřané podali žalobu a domáhali se u soudu přiznání plnohodnotného statusu uprchlíka/azylanta, byli v roce 2017 úspěšní celkem v 79 procentech případů!

Nejzajímavější je potom údaj o počtu rodinných příslušníků, kteří by mohli následovat své příbuzné do Německa. Ještě v listopadu 2017 varovala politička Ilse Aignerová z CSU před příjezdem až možných sedmi milionů oprávněných rodinných příslušníků. Německé ministerstvo vnitra však v roce 2015 realisticky vycházelo z toho, že za jedním azylantem nebo doplňkářem přijede v průměru 0,9 až 1,2 rodinného příslušníka.

Skutečné průměrné číslo reálně přistěhovaných příbuzných je zatím pouze 0,28 na jednoho azylanta či doplňkáře v Německu. Bavíme se tedy víceméně o 100 až 120 tisících příbuzných azylantů a asi pouze o 50 až 60 tisících příbuzných, kteří by mohli být v Německu sloučeni s držiteli doplňkové ochrany.