Zhruba 200 tisícům studentů vysokých škol v České republice bude ukončeno studium. Zní to jako začátek vtipu z akademického prostředí, jedná se však o docela pravděpodobný scénář. Na vině je poslední velká novela zákona o vysokých školách, která se současnými studenty nepočítá.

Jedna z mála věcí, kterou tato novela změnila, je systém akreditací. Akreditace představují zjednodušeně řečeno materiál, který odpovědné orgány dostávají od jednotlivých vysokých škol a na základě kterého je pak schváleno a realizováno určité studium. Dříve byly akreditace dány oborově. Každý obor měl svou vlastní akreditaci, kterou schvalovala Akreditační komise. Nově budou akreditace institucionální a schvalovat je bude takzvaný Národní akreditační úřad. Akreditace konkrétních studijních programů (dříve oborů) pak budou projednávat a schvalovat samy univerzity, kterým byla udělena institucionální akreditace pro určitou oblast vzdělávání (například filologii nebo historii).

Tento systém se teprve zavádí a jeho klady a zápory se ukážou v příštích letech. Již nyní však víme jednu věc jistě. Zákon nijak neřeší situaci, kdy budou zavedeny nové akreditace a staré pozbydou platnosti (u mnoha z nich to přitom nastane již v polovině roku 2019, kdy končí přechodné období stanovené zmíněnou novelou zákona o vysokých školách).

Novela totiž u stávajících studijních programů nepočítá s dříve standardními „akreditacemi na dostudování“. Jejich funkcí bylo zachovat původní akreditace v platnosti, dokud studenti, kteří byli na jednotlivé obory přijati, nedostudují. Teď prostě staré akreditace platit přestanou a studenti, kteří studují podle starých akreditací, tedy bez výjimky všichni dosavadní studenti, se de facto ocitnou ve vzduchoprázdnu.

S nastalou situací se budou muset vysoké školy nějak vyrovnat, a to nejspíše pomocí různých právnických kliček. Vedení Univerzity Karlovy v současnosti pracuje s návrhem řešení, podle kterého bude aktuálním studentům po schválení nových akreditací studium ukončeno a následně budou přijati do studia nového. Jedná se o řešení, které je právně korektní, manažersky jde však o řešení pro řešení. Nesmyslně se zatíží již tak přetížený a nedobře placený administrativní aparát, neboť každý student bude muset (přinejmenším formálně) projít znovu přijímacím řízením a být přijat do některého nově akreditovaného studijního programu.

Nevyřešená je otázka, co se bude dít se studenty těch stávajících programů, které nebudou mít ekvivalent v novém systému — již nyní je zřejmé, že takové případy se na Univerzitě Karlově budou vyskytovat. Mezi studenty bude oprávněně propukat zděšení. Univerzita poškodí svou pověst a přidá argumenty těm, kteří kritizují její fungování.

Jak to budou řešit jiné české vysoké školy, si nejsem jist. Neuvěřitelné však je, že se to nikdo nesnaží řešit s našimi zákonodárci. Nastalá situace je totiž jen a pouze jejich chyba, oni přijali uvedenou novelu a oni mají povinnost ji upravit, pokud je zjevně chybová. Řešení přitom není složité. K zákonu stačí přidat přechodné ustanovení, které prostě umožní studentům dostudovat podle stávajících akreditací, případně který dosavadní studenty převede do nových akreditací automaticky. Vedení univerzit musí být schopno tuto situaci vysvětlit a snažit se přinutit politiky k tomu, aby to vyřešili.

Předseda České konference rektorů a rektor UK Tomáš Zima se rád prezentuje jako schopný vyjednavač a jako skvělý manažer. Nyní se však ukazuje, že v těchto rolích selhává. Skvělý manažer by na své instituci neplánoval zavádět absurdní opatření, schopný vyjednavač by nerezignoval na jednání, dokud je alespoň minimální šance dosáhnout smysluplného řešení.

Na zasedání Akademického senátu UK v pátek 6. října Tomáš Zima uvedl, že je všechno v pořádku a že nyní nemá smysl s politiky o jakékoliv změně vysokoškolského zákona jednat. První věta tohoto článku tak dost možná dojde svého naplnění.