S blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny se mnozí komentátoři zamýšlí nejen nad vyhlídkami volebních výsledků, ale i nad politickými obsahy, které jednotlivé strany ve svých programech nabízejí. Právě od programového průniku a ideového „sousedství“ by se přece měly po volbách odvíjet úvahy o možné koaliční spolupráci těch s oněmi. Nejde však jen o proklamace, ale především o dosažené či nedosažené výsledky. Z tohoto hlediska jsou vládní strany více pod drobnohledem než strany opoziční, neřkuli mimosněmovní alternativy. Jejich pozice je charakterizována odpovědností za výsledky dosluhující vlády.

Nejmenší vládní strana, tedy KDU-ČSL, je z tohoto hlediska v dosti choulostivé situaci, poněvadž její vliv na výstupy koaličního vládnutí byl z čistě početního hlediska pochopitelně nejslabší. Na straně druhé její předseda deklaruje, že lidovcům se podařilo v rámci koaliční vlády s ČSSD a ANO prosadit zhruba 80 procent svého volebního programu z roku 2013.

Pokud bychom tento stav brali nejen jako výsledek schopnosti prosadit svou vůli, ale taktéž jí sladit s míněním partnerů, potom to není zanedbatelné číslo. Ukazuje však také nejsilnější stránku KDU-ČSL, která sice nesouvisí s jejich voličskou silou, ale spíš s ideovým profilem a pozičním postavením, a tou je umírněnost, vyrovnávání extrémů, schopnost kompromisu a především stabilita, představující rozměr strukturální i hodnotový, dovnitř i navenek.

Odděleně silnější

Lidovci se začátkem letošního roku rozhodli přijmout nabídku hnutí Starostové a nezávislí a začali jednat o společném postupu do sněmovních voleb. Poté, co odmítli zcela atypický, v českých poměrech nikdy nevyzkoušený, a tedy už z hlediska právního značně riskantní projekt takzvané volební strany, rozhodli se jít cestou řádné koalice. Koalici sice posvětily sjezdy obou subjektů, přesto se však uprostřed léta zástupci obou stran rozhodli koaliční projekt ukončit a jít do voleb samostatně. Obavy z předvolebních průzkumů, které koalici Lidovců a Starostů věštily možný volební neúspěch, tedy nepřekročení desetiprocentní hranice, byly při zralejší úvaze doplněny vědomím sociálně-politických příčin tohoto stavu.

Spojení tradiční politické strany se „střechovým“, takříkajíc stavovským hnutím komunálních politiků působí atraktivně při představě, že se síla obou aspektů sečte. Ve skutečnosti se však sčítají pouze ti, kterým odpor k druhé straně nebrání vyjádřit svou preferenci ve vztahu k první. Samonosná identita koaličního projektu, abstrahující od partikulární identity zakládajících stran, je pak víceméně chiméra, a pokud jí lze dosáhnout, tak jedině po dlouhém časovém období společného působení, čítajícím minimálně několik let. Nic z toho nebylo splněno.