Ode dneška už si v hospodách nezapálíme. Mí přátelé čekali, že jako největší kuřák ve střední Evropě se s něčím takovým nikdy nesmířím. Upřímně, čekal jsem to taky. A už jsem měl připravenou celou nůši racionalizace své závislosti. Plné hrsti řečí typu „je to věc osobní svobody“ nebo „nikoho tím neomezuju, nekuřáci můžou jít jinam“ a podobně. Ale zjistil jsem, že je mi to vlastně jedno. Jednak jsem se už před časem rozhodl v dohledné době přestat, jednak je to záležitost jisté romantiky, která už ale vyprchala.

Tuhle romantiku nejvíc cítím ve vzpomínkách na dobu, kdy jsem poslouchal Psí vojáky, četl Václava Hraběte a chodil do kina na filmy z francouzské Nové vlny. Stýkal jsem se se spoustou nadaných a sečtělých lidí, kteří to cítili stejně. A všichni jsme si mysleli, že celej život nebudeme dělat nic jiného než nad cigárem psát básně a povídky. Jenže tyhle časy jsou pryč. Zmizely ve víru peněz, dětí, hypoték a produktivního života, před kterým jsme neutekli.