Stanislav Serženko je jedenadvacetiletý statečný člověk, který na Ukrajině dlouhodobě upozorňuje na činnost neonacistických skupin. Chodí proti nim demonstrovat, v rámci radikálně levicové organizace Borotba, která vznikla v roce 2011 a v současné době je na Ukrajině zakázaná, kritizuje zleva ukrajinskou vládu (a kritizoval i bývalého prezidenta Viktora Janukovyče, padni komu padni), protestuje proti válce, věnuje se sociální problematice…

To se zajídá místním neonacistům, kteří mu dlouhodobě vyhrožují, a nyní mu to dali pocítit na vlastní kůži. Dvacátého dubna, v den narozenin Adolfa Hitlera, šel Stanislav s nákupem domů, do kyjevského bytu. Místo toho však skončil v nemocnici. Před domem na něj čekali dva útočníci. Jeden jej mlátil, druhý třikrát bodl nožem do stehen. Podle zprostředkovaných informací, které pocházejí přímo od Stanislava, měla nejhlubší rána třináct centimetrů. Část útoku si útočníci naprosto morbidně navíc natočili na kameru.

Proti nožům solidaritu

„Vnitřní orgány zasaženy nemá, ale má prý přerušené některé cévy a nervy. Když se začali scházet lidi, útočníci utekli. Sanitka dojela asi za půl hodiny a asi o hodinu a půl později byl operován. Stanislav s dopomocí zkoušel chodit, ale sám nevstane. V ohrožení života není, ale s chůzí je to nejisté,“ řekl mi Nikola Čech z Levé perspektivy. Policie zahájila vyšetřování až v pondělí 24. dubna, tedy takřka s pětidenním zpožděním…

Oficiální ukrajinská média o tom, co se stalo, bohužel mlčí. Přitom tolik lidí na pouliční bojůvky tamních neonacistů upozorňuje, není to ojedinělý případ. Podle informací Antify z loňského roku byli někteří neonacisté, kteří v Praze napadali demonstranty proti xenofobii, na školení u Pravého sektoru (skládajícího se z obdivovatelů Stepana Bandery) na Ukrajině. Nelze to podceňovat, je třeba o tom mluvit, neonacistickému řádění je nutné čelit všude, bez ohledu na to, jaký pohled na danou zemi je zrovna „v kursu“.

Stanislav je nejen členem organizace Borotba, ale také Sociálního hnutí, studuje kyjevskou Mogiljanskou Akademii. V roce 2015 navštívil, díky pozvání Komunistického svazu mládeže, Českou republiku. Zúčastnil se Antikapitalistického kempu v Podještědí, organizovaného Levou perspektivou ve spolupráci s dalšími organizacemi. České veřejnosti v rámci přednášek po republice (v Praze, Šternberku, Olomouci, Brně, Blansku, Jihlavě či Rakovníku) sděloval svůj pohled na situace na Ukrajině či na Donbasu.

Měla jsem tu čest poznat ho osobně, obdivuji jeho statečnost, to, že mu není jedno, co se kolem něj děje, že se nebojí říkat nahlas své názory, byť je mu vyhrožováno. V rámci Antikapitalistického kempu uvedl například, že v zemi jsou upozaďovány sociální požadavky. „Kdokoli je vznese, je odpálkován s tím, že je válka,“ řekl Stanislav. On i další chtějí jen normálně žít v sociálně stabilní zemi a v míru. Přejme jim, aby k tomu v zemi dospěli.

Nyní Stanislav potřebuje především solidaritu. Vyjádřenou jakkoli, tichým zamyšlením, zveřejňováním jeho případu nebo upozorňováním na nebezpečí neonacismu kdekoli na světě.