EET si tak nějak sedlo. Dlužno podotknout, že Andrej Babiš to přeci jen technicky připravil lépe, než byl připraven registr vozidel. Lidi si zanadávali, a pak zmlkli. Údajně nutná rychlost implementace nás hospodské stála jedny zkažené vánoce a spoustu peněz na přesčasech a platbách pro firmy, které po nocích zkoušely zapracovat stále nové požadavky ministerstva a potřeby klientů.

Vem to ďas, podnikatelé přece peníze mají, do teď je kradli společnosti místo toho, aby se z nich postavily mateřské školky. To se říkalo v televizní kampani, na kterou si přispěli titíž podnikatelé ze svých daní. Internetem se občas cudně mihne text o tom, že sice chápeme elektronickou evidenci tržeb, ale měla být slušným podnikatelům i občanům předložena zcela jinak, než ve styli „všeci tuná kradnú, jen já zákony prostě využívám“.

Už jsem vážně chtěla být zticha. Jenže v naší vesničce paní zavřela krám. Kvůli EET.

Moje maminka a několik dalších důchodců ve vsi, dvě maminky na mateřské, ti všichni tak ztratili možnost snídat čerstvé pečivo a když dojde kečup, tak si ho opatřit dřív než v pátek, když přijedou mladí.

Rozhodla jsem se krámek převzít. Třikrát týdně pět chlebů, padesát rohlíků a dvacet koblih. Sem tam kousek sekané. Byznys.

Koupila jsem tablet a ostatní vybavení. Doufám, že se mi tyto náklady vrátí, než se elektronika rozbije. O mzdových a dalších nákladech nepřemýšlím. Bolel by mě z toho žaludek.

A tak tu teď stojím a dívám se na svoji zaměstnankyni, jak běhá po místnosti a zkouší najít místo, odkud se jí odešlou účtenky. Nešlo udělat žádné výjimky. Nešlo vyjmout hasiče v hasičárnách. Nešlo vyjmout obce třeba do pěti set obyvatel. Nešlo to, chápu. „Jó, už to odešlo. Jedna účtenka, druhá… nepohni se, ať se signál neztratí.“