„Zálohové výživné neřeší vůbec nic,“ měla se podle deníku Právo vyjádřit poslankyně ANO Radka Maxová. Pravicová opozice si přisadila, že „soudy peníze stejně nevymůžou, a jednalo by se tak pouze o další sociální dávku.“

Pánové a dámy, kterým se na zálohovém výživném stále cosi nezdá, si možná neuvědomili, že i oni v krajských a dalších zastupitelstvech tu a tam zvednou ruku pro uvolnění částek, jež někdy dosahují řádově i milionů a které jsou určené na školní stravování dětí ze sociálně slabých rodin v rámci dobročinného programu Obědy pro děti iniciované sdružením Women for Women. Další miliony jdou od  nejrůznějších dárců, v loňském roce poskytlo 27 a půl milionu i ministerstvo školství. Z těchto peněz se tak každý měsíc financují obědy pro více než tři a půl tisíce dětí z bezmála 600 škol.

Mezi rodiči, kteří nemají peníze na obědy pro děti, se velmi pravděpodobně najde velké množství samoživitelů. Ti totiž logicky i podle oficiálních statistik patří mezi ty nejchudší. A přinejmenším ony ministerské peníze, ale také ty z krajských a městských rozpočtů, jdou nakonec ze stejné kapsy, z níž by se platilo zálohové výživné.

I zmíněné peníze na obědy jsou tedy svým způsobem sociální dávka. Nebo snad někdo čeká, že je budou samoživitelé vracet, až si rodina možná jednou polepší? Nebo dokonce samy děti, až jednou dospějí a budou mít vlastní příjmy?

Problém ovšem spočívá v tom, že na rozdíl od zálohového výživného není na peníze od dobročinné iniciativy právní nárok. Rodiče tak žijí ve stálé nejistotě, jestli se na ně vůbec dostane. Imezi chudými jsou rozdíly a je logické i správné, že program se zaměřuje především na ty, kdo jsou na tom nejhůř. To však automaticky neznamená, že ti, kdo jsou na tom nepatrně líp, se obejdou bez pomoci.

Je dobře, že rodičům samoživitelům se chystá pomoci i ministerstvo spravedlnosti, které připravuje novelizaci zákona. Navrhuje například odškodňování těch, kteří nedostávají výživné, z fondu pro oběti trestných činů, což není vůbec není špatný nápad — neplacení výživného mezi trestné činy patří. A trestné činy páchané na dětech patří k těm nejnelidštějším a nejodsouzeníhodnějším vůbec.

Mám ovšem obavu, že procedura schválení příslušné novely bude na dlouhé lokte. Může se vléct i proces posuzování, zda má konkrétní dítě nárok na odškodnění či ne. V jeho rámci se může brát v úvahu, zda je v případě neplatícího rodiče stále nějaká šance, že by se v něm pohnulo svědomí a přijal domluvu, nebo zda neexistuje ještě nějaká další zákonná možnost, která nebyla dosud vyčerpána. A rodina se tak peněz vůbec nemusí dočkat.

Zákon o zálohovém výživném by to podle mě řešil přímočařeji. Rodina dítěte by dostala peníze podle kritérií pevně stanovených zákonem a peripetie s neplatícím rodičem by se řešily až následně.

Kritikům zálohového výživného by možná občas prospělo, kdyby si pohovořili s postiženými rodinami. Vyslechnout si třeba, jak se rodič samoživitel musí rozhodovat, jestli dítěti zaplatit obědy, nebo zájmový kroužek, do kterého chodí spolužáci a ono nemůže, ač by moc chtělo. Vědět, jak se dítě cítí, jak si odmala zvyká, že patří do jiné, horší kategorie než ostatní. Jak je pro ně kvůli chudobě nedostupné i to, co je pro ostatní naprostou samozřejmostí.

Třeba by se pak za to nedůstojné handrkování zastyděli.