„To snad ani nemyslíte vážně? Lidi se zadlužují, a vy chcete rušit soukromé exekutory? Nepotřebovali by spíš ti lidi vzdělat ve finanční gramotnosti?“ podivuje se někdejší místopřededkyně Strany zelených Pavla Brady.

Je chvíli po půlnoci — sjezd v Hradci Králové se přehoupl do svého druhého dne — a debata o posledních úpravách v novém dlouhodobém programu strany se již pomalu chýlí ke konci. Vnitrostranická levice, shromážděná kolem silné základní organizace z Prahy 3, nesouhlasně bučí. V následném hlasování jí bude chybět jediný hlas.

Ani vlevo, ani vpravo, ani vpřed

Většina debaty, již jsme po uplynulých deset hodin měli příležitost sledovat, byla v podstatě impozantním a v dnešní České republice vzácným projevem zdravé vnitrostranické demokracie. Přesto není výše zmíněný vypjatý konflikt na sjezdu prvním, v němž si obě strany očividně vůbec nerozumí — obývají jiná paradigmata, nebo chcete-li, mentální světy.

O deset hodin dříve se programová debata otevřela střetem o to, jak se má v preambuli nazvat minulý režim. Všichni se shodnou na tom, že strana se zrodila z občanského odporu proti němu. Ne tak už, zda se mu má říkat komunistický nebo raději neutrálně „předlistopadový“.

S exekutory spor obíhá kruh a dokazuje, že rozštěp není jen symbolický: projevuje se i v konkrétních tématech. Zatímco jedna část strany vidí příčinu nedobré situace České republiky v její socialistické minulosti (ukazuje se to dobře v předsudcích vůči odborům), druhá, již považujeme za tu pronikavější, zase v kapitalistické přítomnosti.

Ve sjezdovém poločase se vnějšímu pozorovateli vnucuje otázka: dává vůbec smysl držet pohromadě stranu, spojenou ohledy k životnímu prostředí a lidským právům, tedy tématům v české veřejné debatě skoro zapomenutým? Stranu, která je přitom trpce rozdělena v sociálních otázkách i politické orientaci, a hledá proto jednotu jen obtížně? Která se již skoro deset let nechává brzdit snahou udržet si voliče, jež nemá, a není proto schopná získat voliče, jež by si mohla udržet?

Stropnického strategie

Je to ale otázka zbytečná. Důležité je, že strana dává smysl sama sobě, což s ohledem na její minulost není malá věc: jen o několik minut později je program s potleskem schválen prakticky celým sjezdem. Proti jsou pouhopouhé dva hlasy.

Začíná tak konečně manifestace jednoty, v jejímž duchu se druhý den ponese. Strana má program, na kterém se dokáže shodnout. Především zásluhou zásadového, idealistického, a přitom konsensuálního vedení Matěje Stropnického se podařilo do Zelených zpět přivést ty, které kdysi vyštvali Bursík s Liškou.

S návratem Tomáše Tožičky a Jana Korytáře jako by byly staré rány zahojeny a nová éra slavnostně poznamenána změnou zkratky na singulární „Zelení“, mladistvou vizuální identitou a utvořením na české poměry vcelku hvězdné sestavy „stínování vlády“. Skládá se z lidí, za něž nehovoří jen slova, ale především činy a jejichž jména jsou zárukou programové a poctivé politiky. Vedle Tožičky a Korytáře v ní vyčnívají především ženy: Drápalová, Johanisová, Pošvářová, Bartlová.

Rozhoduje praxe

Straně však především nedává smysl její teorie, nýbrž až praxe. Ilustruje to mimo jiné i osud programu, který byl právě nahrazen. Přijat byl ještě důsledným vedením Jana Beránka, a nakonec byl jeho již jmenovanými nástupci pustě zobchodován za ministerská křesla ve vládě s ODS.

Praxi přitom mnozí Zelení znají dobře z komunální a regionální politiky: všude tam, kde hájí slabé před silnými a klíčové zájmy, které by jinak neměli u nikoho zastání — brněnské nádraží, žižkovské nádraží, pražská bytová a územněplánovací politika, obrana Horního Jiřetína.

Je druhým nepochybným výdobytkem Stropnického prozíravosti, že ačkoliv se to ve straně nesmí zatím říkat, doleva se posunul v mnoha klíčových bodech také právě schválený program. I na celostátní úrovni by Zelení mohli být silou, která by se brala za zájmy, jež dnes žádné zastání nemají či v jejichž hájení fatálně selhává sociální demokracie.

Jedná se o principiální postoj k otázce sociálního bydlení, zvyšování platů ve školství a zdravotnictví, klíčovou otázku „pustin“, jak by se mohlo říkat všem opomenutým a zanedbaným regionům, trpícím současně sociální i ekologickou devastací. Chybí jim k tomu jen jedno. Dostat se do sněmovny. Jak by to mohli zvládnout? Odpověď snad zní: jak do Hradce, tak z Hradce.

Prolomit se

V tomto úkolu je pro Zelené zřejmě výhodou, že sociální otázka, která štěpí stranu, stejně jako štěpí českou společnost, neštěpí už tolik českou politiku. Zásadní konflikt, který bude v období předcházejícím podzimním sněmovním volbám hrát hlavní roli, je jinde. Stropnický ho pojmenoval přesně: jde o konflikt o právní a liberální stát.

Na jeho jedné straně stojí ty síly, které chtějí zabránit uchvácení a zkoncentrování moci v rukou populistické oligarchie. Na druhé straně je Andrej Babiš a všichni ti, kteří jsou hotovi budovat pod jeho vedením post-liberální, autoritativní stát. Výsledkem letošního střetu bude buď poručnická vláda vedená Babišem, nebo koalice hájící sám demokratický půdorys politiky.

Je křišťálově jasné, že sami Zelení na sněmovnu nemají. Nezbývá jim tedy, než najít takovou předvolební alianci, která jim umožní prorazit. Podaří-li se to, může to být užitečné jak pro českou demokracii — jejich poslanci a poslankyně mohou být nakonec jazýčkem na vahách — i pro stranu, která tak dostane příležitost realizovat program. Má to přepoklad, že se Stropnickému bude dařit to, co dělal doposud: dosáhnout jednoty, aniž by přišel o totožnost.

Bude muset umět vysvětlit, že účelem předvolební aliance není o moc víc než dostat se do sněmovny, udržet evropskou orientaci republiky a zabránit Babišovi vládnout. Zároveň bude nutné sdělovat ony klíčové požadavky, z nichž bude jasné, proč má význam mít Zelené ve sněmovně, a v neposlední řadě nedopustit, aby se na kandidátkách ocitli lidé, u nichž je sebemenší důvod pochybovat o schopnosti takové požadavky obhajovat.

Ocitnou-li se takoví lidé ve sněmovně, sama politická odpovědnost a sociální realita bude táhnout stranu směrem, kterému se její nezanedbatelná část dosud zuby nehty brání. Nicméně: bez reprezentace bude těžce budovaná jednota zbytečná. A co hůř, nebudou-li Zelení postupovat správně a neuspějí-li, může být ohrožena sama možnost uspět v budoucnu. Letos mají nevídanou příležitost uspět. Tím lépe, že opět stojí na odrazišti.