O pustinách

Josef Patočka hodnotí seriál Pustina. Jedná se o sérii, která se zřejmě zapíše do dějin české televizní tvorby. Zároveň se ale i české dějiny zapsaly do podoby seriálu.

Lze předpokládat, že osmidílná minisérie Pustina se zapíše do historie. Kritika jí již dokázala přišít titul nejlepšího českého seriálu všech dob. V zemi ochočených tygrů a návratů do devadesátek oklikou přes vesmír by se možná její tvůrci nemuseli ani tak namáhat, aby to bylo dobré.

Štěpán Hulík, Ivan Zachariáš, Alice Nellis i účinkující v čele s výbornou Zuzanou Stivínovou ale zřejmě nechtěli být jen dobří. Výsledkem je výjimečné, formálně vybroušené a mučivě opravdové drama.

Mirka Spáčilová Pustině vyčítá, že se „zapomněla smát.“ Pravdu má v tom, že ji nespatříme se zkyslým smíchem odvracet zrak od věcí na pohled nepříjemných. Je to seriál věnovaný dnešku.

Nejcennější na Pustině totiž není profesionálně zpracovaná detektivní zápletka, ale nekompromisní konfrontace s hluboce lidskými tématy – se ztrátou, šílenstvím, bezvýchodností, pustotou osobních vztahů – a se sociální realitou, do níž česká společnost upadla.

Nevšímejme si proto jen toho, jak se Pustina zapisuje do historie, nýbrž také toho, jak se historie zapsala do Pustiny.

Povědomá fikce
Pustina je smyšlené místo, do kterého se podařilo vtělit skutečnou situaci. Zapomenutá vesnice na periférii, která má uvolnit místo rozšiřujícímu se hnědouhelnému dolu v jakési Bohem opuštěné variaci na severní Čechy.

Jsme vrženi do komunity na samém pokraji úplného rozkladu. Starostka Pustiny Hana Sikorová svádí nerovný boj s většinou svých sousedů, kteří se pod nátlakem těžařů rozhodli co nejvýhodněji prodat své domovy a nechat obec zmizet. V den, kdy je proti její vůli osud Pustiny zpečetěn vyhlášením referenda, jí zmizí dcera.

Čeká ji tak docela jiný, osobní zápas - příběh jedné ztráty ale jen kopíruje ztrátu obecnou a všudypřítomnou. Propagační motto „místo, kde můžete přijít o všechno,“ platí pro každého. Obyvatelé Pustiny jsou tlakem nutnosti, existenční nouze, či touhy po živobytí a uznání hnány do situací, z nichž neexistuje dobré východisko.

Je tu matka, která se prostituuje, aby uživila děti. Mládenec, který se dá na vaření drog, protože „ví jaký to je, když doma nejsou prachy“ a nechce být pro smích jako otec. Staroušci, kteří jsou nuceni prodat svůj dům, aby mladí mohli jít na studia.

Jediné skutečně fungující společenství – sousedskou komunita, jejíž přirozená solidarita se ještě ukazuje při společném hledání ztracené dívky – již nejde zachránit. Je převálcováno těžaři, kteří jediní drží nad prokletým krajem skutečnou moc. Nejlépe jsou tu na tom ostatně ti, kteří se zaprodají právě jim a pomohou tak zpečetit osud ostatních.

Fiktivní místo se hroutí do sebe, zaniká a kamera odplouvá nad to, co zůstalo: zdevastovanou měsíční krajinu dolu, temnotu, která požírá minulost. Repro DR

Stát není k vidění než dvakrát. Poprvé v podobě policie, která během vyšetřování nejprve pokorně vyklidí důl (protože se musí těžit) a nakonec ještě potřebuje od uhlobaronů finanční příspěvek na činnost, aby mohla udělat svou práci. A podruhé pak v podobě pasťáku, „nápravného zařízení,“ které prostě drží oběti i původce sociálních patologií pěkně pod zámkem. I ten nakonec ustoupí dolu. A jeho ředitel dostane místo právě tam.

To nám připomíná, že měl-li by v takové situaci namísto obce zaniknout důl, obyvatelé pustiny by ztráceli zas.

Co zbývá
Všeobecný zmar a působivá estetika rozpadu, s nimiž seriál pracuje, je sugestivní, možná až stylově přehnaná. Lze si představit, že obyvatele Severních Čech mohou puntičkářsky čisté kompozice špíny právem popudit.

Je-li to ale obraz přehnaný, dohání snad, co bylo zameškáno. Je ostatně s podivem, že pohnutý osud těžbou poznamenaných oblastí dosud nikdo pořádně nezvedl. Že se tvůrci vydali právě tam, je zadostiučiněním všem opomíjeným obyvatelům „zapomenutých regionů,“ pro které je Praha cizí zemí – všem pustinám, co jich po republice máme.

„Přesný důvod, proč se to stalo se nemusíme nikdy dovědět, možná že ani žádný konkrétní důvod vůbec nebyl,“ podivuje se v závěru postava Leoše Nohy nad nesmyslností zla. Příčiny osudu pustin však můžeme osvětlit mnohem jasněji. Co v zahradě Čech, jak se Mostecku kdysi říkalo, započala organizovaná devastace reálného socialismu, dokončil živelná transformace k reálnému kapitalismu: upachtěná honba za ziskem a neúcta k člověku i krajině je totiž spojuje.

Zmírnění symptomů - omezení těžby územními limity a odsíření elektráren v regionu, jehož protismogové protesty předznamenaly sametovou revoluci - znamenalo ekologický pokrok. Současně se ale vinou rezignace státu na hájení veřejných zájmů stalo předzvěstí nárazové deindustrializace a přechodu uhelného průmyslu do rukou bezohledných privatizačních predátorů.

Výsledkem je pokračování devastace na straně jedné a masová nezaměstnanost s doprovodnými sociálními neduhy, včetně odchodu těch nejtalentovanějších do velkých měst, na straně druhé. Skutečná pustina je tak místem, které uvázlo na půli cesty a zmítá se v přerodu – místem, kde minulost již zemřela, ale budoucnost se ne a ne narodit.

Světlejší než filmová temnota je však sám skutečný osud Horního Jiřetína, města, které bylo pro Pustinu evidentní inspirací i jedním z míst k natáčení. Dokazuje, že komunity se pod tlakem mohou nejen rozpadnout, ale i obrodit. Ta jiřetínská se uhlobaronům opakovaně dokázala ubránit, semkla se a zastavila i úbytek obyvatel. Tím, že se teď chystá začít přecházet na obnovitelné zdroje energie – tedy v praxi budovat ekonomiku, která neničí, nýbrž obnovuje – ukazuje z pustiny cestu ven.

V skvostné závěrečné scéně zanechávají odcházející hrdinové osobní tragédie Pustinu za sebou. Fiktivní místo se hroutí do sebe, zaniká a kamera odplouvá nad to, co zůstalo: zdevastovanou měsíční krajinu dolu, temnotu, která požírá minulost.

S tou jsme se již rozloučili. Zbývá otázka, co s budoucností.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.