V osmdesátých letech hledal světový kapitál novou strategii a výsledky této strategie zásadně ovlivnily následující desetiletí. Nejviditelnější byla takzvaná reaganomika, která hlásala omezení vlivu státu a deregulaci, současně pak globální expanzi USA s pomocí dolaru a uzbrojení SSSR. Výsledkem bylo, že stáhly ze světa obrovské finanční zdroje, ale i objem průmyslové výroby USA je dnes zhruba dvojnásobný oproti letům osmdesátým.

Geopolitickým vyjádřením nových poměrů spojených s pádem bipolárního světa byl takzvaný washingtonský konsensus. Ten se už ovšem značně vyčerpal a problémy sílí i uvnitř samotných USA. Aspirace na unipolární svět jsou dnes již zjevně pasé. Od časů „reaganomiky“ v USA narůstá dramaticky sociální nerovnost mezi nositeli astronomických majetků a „obyčejným plebsem“, při které tají i dosud tradičně stabilní americké střední vrstvy.

Symbolické je, že jeden z mozků „reaganomiky“, bývalý náměstek na financích Paul Craig Roberts, se za vlády demokratů stal prakticky jakýmsi slovním disidentem a zuřivým kritikem nezvládnutých dopadů expanze USA. Nyní se stal podporovatelem Trumpa. A místo vyhodnocení odtržení ideových východisek politiky z osmdesátých let od sociální reality, oprašuje je znovu. A paradoxem doby je příslib ruského pasu pro Roberte od prezidenta Putina, pokud by mu v jeho tažení byly činěny doma příkoří...

Nízké daně a trh bez přívlastku

Je „trumponomika“ navazující na časy Ronalda Reagana další novou strategií kapitalismu, nebo přináší spíš populistický chaos? Opravdu lze uvěřit, že by oligarcha v Bílém domě mířil proti majetkovému establishmentu a příjmové polarizaci společnosti? Může vrátit Trump USA její někdejší ekonomickou dominanci z minulého století, tedy z časů druhé a třetí průmyslové revoluce?

„Trumponomika“ už dnes nemůže nebýt na straně globálního kapitálu. Trumpův ministr financí Steve Mnuchin patří mezi lidi z oblasti Wall Street, léta působil v Goldman Sachs a očekávat od něj řešení predátorského financování tedy lze těžko. Již se vyslovil pro uvolnění regulace amerického finančního sektoru z roku 2010.

Dnes přichází nové výrobní technologie, které potřebují méně dělnických profesí, ale zvyšují produktivitu. Zakonzervovat USA izolacionismem by byla chybná strategie, modernizaci ekonomiky by nepomohl.

Rozhodujícím faktorem amerického růstu sice není export ale domácí spotřeba. Přesto platí, že mezinárodní dělba práce má vliv i na tuto obrovskou zemi. Globalizace sice některá pracovní místa ruší, jiné zase vytváří. Protekcionistická ochrana vybraných oborů bude mít negativní dopad na ceny a zaměstnanost.

Nyní se stal Trumpovým ministrem obchodu stařičký miliardář Wilbur Ross, kritik vstupu Číny do WTO i smlouvy NAFTA. Sám však má své firmy raději v Číně i Mexiku. A od nové administrativy si hodně slibují i zbrojařské koncerny, které potřebují zvýšit export.

Vnitřní trh USA se dosud otevíral dovozům, což umožnilo vzestup zejména asijských ekonomik. Pro USA je nyní strategičtější řešit vzestup Asie než Evropu. Trump se kriticky vymezoval vůči „Trans-Pacific Partnership“, ale vztahy s Čínou budou zjevně samostatná kategorie. Zřídit celní bariéru na čínské dovozy by se neobešlo bez důsledků. Přesto Trump dráždí Čínu — třeba tím, že v telefonátu s hlavou Taiwanu prohlásil, že by mohl být ostrov suverénní stát. A Japoncům i jižním Korejcům vzkázal, že by mu nevadilo, kdyby měli jaderné zbraně.

Jako se v USA znovu připomínají časy Ronalda Reagana, tak ve Velké Británii vzpomínají na časy Margaret Thatcherové. Pro takzvaný thatcherismus bylo typické (podobně jako pro „reaganomiku“) oslabování státu, také boj s odbory a užší vztah k USA. Současná britská premiérka Theresa Mayová nyní řeší nejen problém dopadů Brexitu na britskou ekonomiku, ale i hledání podoby obchodních vztahů s EU. Znejistělý domácí byznys uklidňuje sliby o snížení daní. Pokud by skutečně snížila korporátní daň ze současných dvaceti procent na uvažovaných sedmnáct, bylo by to nejnižší zdanění firem v G20.

Trumfnout by ji ovšem mohl ještě Donald Trump, který během své kandidatury navrhoval snížit sazbu zdanění příjmů firem ze současných pětatřiceti procent na pouhých patnáct. To by bylo v relaci k poměrům v EU vskutku dumpingové nastavení daní. Favorizovaný kandidát republikánů na francouzského prezidenta Francois Fillon na to reaguje tím, že by firmám také snížil daně. Vlna snížení zdanění kapitálu by se tak šířila dál.  

Fillon je silně konzervativní katolický politik, který má anglickou manželku a se sympatiemi k Margaret Thatcherové se netají. Mandát k šokovým ekonomickým reformám mu má dát hra na xenofobní notu ve stylu Marine le Penové. Mluví i o zavedení vyššího věku odchodu do důchodu, o redukci veřejného rotoru a propouštění státních zaměstnanců, o zrušení pětatřiceti hodinového pracovní týden a dalších omezeních pracovního zákonodárství. Vlastenecké rétorika představitelů nové konzervativní politiky nemění nic na jejich orientaci na co nejvolnější trh.

Iluzorní je pak myslet si, že by s konzervativní strategií oslabovala samotná kapitalistická globalizace. Neoslabuje, jen se její pravidla v postwashingtonské éře adaptují na proměny multipolárního světa. Proto se možná budou transformovat některé koncepty obchodních zón jako třeba americký „Trans-pacific Partnership“ či kremelské „Eurasijství“. Volný obchod ale bude i nadále nástrojem zhodnocení kapitálu a motorem využití ekonomických potenciálů územní dělby práce.