Během laviny argumentů, které se objevily v mediích po odvolání ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) Petra Hlaváčka, se většina přímo i nepřímo zúčastněných shodla, že hlavním problémem byl ideový spor o způsob zpracování Metropolitního plánu mezi pořizovatelem a zpracovatelem, konkrétně mezi Stranou zelených ve vedení města a šéfem týmu Metropolitního plánu architektem Romanem Kouckým. Tento názor vyjádřila náměstkyně pro územní rozvoj Petra Kolínská i odvolaný ředitel IPR Petr Hlaváček .

I architekt Jan Jehlík, vedoucí Ústavu urbanismu na FA ČVUT, se o situaci vyjádřil obdobně a v souvislosti se zmiňovaným ideovým sporem uvedl následující: „Územní plánování je často vnímáno jako objektivní disciplína, ale ať chceme, nebo nechceme, územní plán je vždy tvořen s nějakým názorem.“ Jinými slovy Jehlík říká, že plánování města není politicky neutrální disciplína, jelikož územní plán je vždy vystavěn na určitém systému hodnot a idejí.

A nelze s ním než souhlasit. Každý plán i plánování se zakládá na rozdílných politických hodnotách — o tom, kdo a jak rozhoduje o věcech veřejných, pro koho budou tato rozhodnutí přínosná a komu naopak uškodí. Jednoduše řečeno, územní plán určuje, „kdo dostane co“, a je proto nejen technickým, ale i velmi politickým dokumentem.

Musíme se tedy podívat, na jakých politických hodnotách se zakládalo dosavadní plánování dokumentu určujícího budoucí rozvoj Prahy a v čem konkrétně mohl spočívat onen ideový spor mezi Petrou Kolínskou a Romanem Kouckým.

Autoritářský liberalismus Metropolitního plánu

Rozluštit, jaké politické hodnoty a jaký typ plánování zastává Roman Koucký, není snadné. V jeho profesních názorech se totiž promítá hned několik postojů. Koucký dlouhodobě bojuje za méně regulace a více flexibility v územním plánování. Obecně je proto znám jako velký liberál, který se snaží vytvářet jednodušší, otevřenější a svobodnější plány. Na druhou stranu však Koucký velmi nerad bere ohledy na názor veřejnosti, je těžké s ním diskutovat, je milovníkem řádu a k městu přistupuje především jako ke kompozici. Přesně toto jsou rysy osvícenského, autoritářského plánovače, který jako jediný rozhoduje o tom, jak prostorově krásné město naplánovat.