Nauč svého náměstka číst

Kristýna Drápalová

Zveřejňujeme reakci Kristýny Drápalové na článek Matěje Stropnického. Stropnického postup démonizace developerů je podle ní nedomyšlený a v konečném důsledku škodí hlavnímu městu.

Matěj Stropnický si v sobotu přečetl můj článek v Orientaci. Jmenuje se Vychovej si svého developera a zabývá se tím, jaké má město nástroje ke krocení zlopověstných developerů — a jak s nimi spolupracovat tak, aby z toho město také něco mělo.

Stropnický ovšem shledal dvě věci:

  1. Můj článek je podle něj plagiát, protože jsem ho částečně opsala z jeho Manifestu interurbanismu, který v polovině června uveřejnil v Právu.
  2. Jeho teze jsem sice opsala, ale zároveň je naaranžovala tak, aby vyzněly zcela naopak! V článku tedy podle Stropnického tvrdím, že developeři chtějí pro město jen to nejlepší.
Ochoč si svou publicistku Proč se vyplatí nad městem myslet Pět důvodů, proč nerušit Pražské stavební předpisy

Kritika „urban sprawl“, dosavadního územního plánování v Praze nebo toho, že se v českých zemích staví hlavně silnice a na architekturu se kašle, není žádný objev Ameriky. Nevymyslela jsem to já, a nevymyslel to Stropnický. Pokud náměstek říká, že, cituji, „většinu argumentace vystavěl již jeho text“, pak si zřejmě nevšiml, že byla vystavěna již dávno v desítkách textů jiných lidí před ním. A o údajné formulační shodě nechť si udělá čtenář obrázek sám ze Stropnického srovnávačky.

Matěj Stropnický. Repro DR

Důležitější je ovšem bod dva. Vztah developerů a města je ožehavým problémem. Zatím jsme dospěli k tomu, že developeři jsou ničemové, a že Quadrio, Florentinum a spol. se nám nelíbí. A na tom se buď můžeme zaseknout, anebo vést diskusi, co tedy s tím.

Já hlasuju pro to druhé. Zatímco Stropnický se veze na vlně démonizace developerů, já tvrdím, že je potřeba hledat způsob, jak developery smysluplně zapojit do rozvoje města. Tedy: nastavit jim jasná a stabilní pravidla — taková, která dokážou zamezit excesům, a zároveň umožní kvalitu. Město musí vědět, jak se chce rozvíjet, a pak se soukromými společnostmi jednat o tom, jakou roli v tom všem mají hrát jejich investice a stavební záměry.

Není to žádná neoliberální vstřícnost (ostatně na developerské architektonické zločiny jsem sama upozorňovala v rámci studentského projektu Pražská památková realita). Upřímně, má teď Praha vůbec jinou volbu?

Dokud budeme žít v politicko-společenském systému, ve kterém žijeme, budou město stavět developeři. Chce-li Stropnický místo dialogu boj, bude mu to coby ušlechtilému rytíři v tažení proti mocné přesile jistě slušet, nicméně rány utrží město. Už proto, že v klíčových rozvojových územích rozprodalo svoje pozemky, které teď drží soukromé společnosti.

Cílem by mělo být vypěstovat určitou kulturu vzájemného jednání, která, světě div se, ve šťastnějších městech naší planety umožňuje zapřáhnout soukromé investory takovým způsobem, že je development opravdu „development“, tedy rozvoj. Od náměstka pro územní rozvoj bych si polemiku na téma „jaké nástroje má město pro krocení soukromých investorů“ moc ráda přečetla. Mrzí mě, že spíš než na smysluplnou diskusi vynakládá Matěj Stropnický energii na poněkud málo noblesní dehonestaci svých názorových oponentů.

Autorka spolupracuje s Institutem pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy.