↗

Nelze se vyhnout podezření, že vládní koalici o podzemní vodu ve skutečnosti vůbec nejde, ale sleduje mnohem přízemnější cíl. Pod řečmi o ochraně před suchem se totiž skrývá zcela obyčejná snaha najít pár peněz na zalátání děravého státního rozpočtu. Foto FB ANO

Cena za odběr podzemní vody stoupne ze stávajících dvou na sedm korun za kubík, plánuje vládní koalice ANO, SPD a Motoristů sobě. Dodatečné příjmy již zahrnula do státního rozpočtu pro příští rok, protože příslušný zákon ještě neschválila. To se ovšem nejspíše brzo změní. Pracovník politické divize holdingu Agrofertu Karel Tureček totiž v minulých dnech načetl pozměňovací návrh, který zmíněné zvýšení poplatků přináší.

Tureček ve prospěch navrhovaného zdražení podzemní vody argumentuje tím, že její cena je dnes výrazně nižší než té povrchové. „Tato výrazná nerovnováha přirozeně motivuje odběratele k upřednostňování odběrů podzemní vody, vedoucímu až k jejímu drancování,“ vysvětluje. A dodává, že právě nárůst ceny zajistí zvýšenou ochranu podzemní vody v době, kdy Čeká republika opakovaně čelí klimatickou změnou způsobeným suchům.

Jakkoliv má zaměstnanec Andreje Babiše pravdu, že mezi výší poplatku za povrchovou a podzemní vodu zeje čím dál větší propast, kterou je třeba po letech debat konečně zacelit, těžko mu věřit, že v sobě — zčistajasna — objevil ochranáře přírody a krajiny. Že má doopravdy chuť čelit dopadům klimatických změn. A že má na zřeteli veřejný zájem, ačkoli je dlouhodobě v žoldu loupeživého agrobarona, který právě z devastace naší přírody tyje.

K nedůvěře v Turečkovo počínání navíc ponouká hned několik konkrétních skutečností.

Tou první je způsob, jakým zdražování vody prosazuje. Politický turista, který se od lidovců, přes TOP 09 dokodrcal až do Babišovy náruče, totiž svůj pozměňovací návrh načetl k novele zákona o rostlinolékařské péči, jejímž hlavním cílem je uvést tuzemský právní řad do souladu s evropskými nařízení v oblasti statistiky používání přípravků na ochranu rostlin. Jedná se tedy o klasický přílepek, který nemá vztah k účelu, ani obsahu původního návrhu.

Tou druhou je změna ustanovení vodního zákona, jež určuje, komu připadnou výnosy z poplatků za odběr vody. Dnes si je rovným dílem rozdělují kraje a Státní fond životního prostředí. Nově má šest sedmin výnosu připadnout státnímu rozpočtu, respektive rozpočtové kapitole ministerstva zemědělství, přičemž zbylá jedna sedmina zůstane příjmem fondu životního prostředí. Kraje by tak v příštím roce přišly o desítky milionů korun.

A třetí je pak zrušení takzvané účelovosti poplatku. Doposud totiž zákon krajům ukládal, aby výnosy z poplatků investovaly jen a pouze na podporu výstavby a obnovy vodohospodářské infrastruktury, a Státnímu fondu životního prostředí nařizoval, aby získané peníze využíval pro zlepšování ochrany a kvality vod. Tureček ovšem navrhuje předmětné ustanovení bez náhrady vyškrtnout, takže ministerstvo zemědělství nebude při využití nově nabitých peněz nijak vázáno a může je směle využít třeba na vyplácení dotací holdingu Agrofert.

Na okraj je třeba ještě připomenout, že obdobný návrh přinesl před deseti lety na jednání vlády Bohuslava Sobotky tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec. I on tehdy argumentoval podobně jako Tureček tím, že výše poplatků léta stagnuje, a neplní proto ochrannou funkci. Nenavrhoval ovšem sebrat peníze krajům, ani Státnímu fondu životního prostředí. Diskuse se naopak vedla v tom smyslu, že na část výnosů za odběr vody by nově měly dosáhnout i obce.

Nelze se proto vyhnout podezření, že Turečkovi, respektive celé vládní koalici o podzemní vodu ve skutečnosti vůbec nejde, ale sleduje mnohem přízemnější cíl. Pod řečmi o ochraně před suchem se totiž skrývá zcela obyčejná snaha najít — jedno kde a na úkor koho — pár peněz na zalátání děravého státního rozpočtu. A to vše, jak už má tahle vláda ve zvyku, bez diskuse, pokoutně a na sílu.