Kraje, města a orgány ochrany přírody začaly v poslední době systematicky likvidovat pajasany žláznaté. Jsou odstraňovány vzrostlé stromy, poskytující stín, a lidé mnohdy nerozumí, proč strom, který léta znali ze svého okolí, má být najednou odstraněn. Nepřekvapí, že pak reagují negativně.

Cílená likvidace pajasanu přitom není úplnou novinkou. Na jižní Moravě, ve Znojmě a jeho okolí, probíhá už několik let, mimo jiné ve spolupráci městských lesů se Správou Národního parku Podyjí.

Rozšíření těchto opatření do dalších měst ale budí kontroverze. Ve městě je strom přirozeně vnímán jako bezvýhradně pozitivní, zatímco ochrana přírody najednou požaduje jeho odstranění. Pajasan je ale dobrým příkladem toho, že u invazních druhů se někdy nestačí dívat jen na jeden strom.

Vítězná cesta nebeského stromu

Pajasan má poetické anglické jméno tree of heaven, strom z nebes. Celým jménem pajasan žláznatý pochází z východní Asie, do Evropy byl dovezen již v 18. století a do českých zemí se pravděpodobně dostal kolem roku 1800.

Zdálo by se, že pajasan je ideální strom do měst. Roste rychle, dobře snáší sucho, znečištěné ovzduší, chudé půdy a vysoké teploty a dokáže přežívat tam, kde má řada jiných stromů problémy.

Jeho schopnost přežívat ve městě se dostala dokonce do literatury. Právě pajasan je stromem z románu Betty Smithové V Brooklynu roste strom a je tam symbolem houževnatosti a nezničitelnosti. Bohužel, tyto vlastnosti bývají charakteristické i pro úspěšné invazní druhy.

Pajasan dlouhou dobu zůstával především pěstovanou dřevinou a jeho zplaňování bylo spíše lokální. Masivně se začal v Evropě šířit zejména po druhé světové válce. Dnes se navíc mění i podmínky, které jeho šíření omezovaly. Jde o teplomilný druh a v České republice jeho výskyt silně souvisí s teplotou: teplejší klima a častější teplá a suchá období mu otevírají další vhodná místa.

Současně už máme v krajině a městech dostatek vzrostlých pajasanů, které produkují obrovské množství semen. Překročili jsme tak nenápadnou hranici: z jednotlivých vysazených stromů a lokálních ohnisek se stal propojený zdroj dalšího šíření.

Obrovské množství lehkých, okřídlených a velmi dobře klíčivých semen vítr snadno roznáší do širokého okolí: do zahrad, spár mezi dlažbou, podél komunikací i na přírodní lokality. K tomu se přidává rychlý růst a mimořádná schopnost regenerace. To, co po desetiletí probíhalo téměř bez povšimnutí, je dnes stále viditelnější jako velmi rychlá expanze ve městech i jejich okolí.

Invaze se někdy mylně popisují jako „obohacení“ přírody o nové druhy. Jenže více druhů na jednom místě automaticky neznamená bohatší nebo hodnotnější krajinu. Invazní druhy často přinášejí vlastnosti, které v původním společenstvu chybí. Například rychlejší růst, tvorbu hustých porostů, toxické látky nebo schopnost zásadně měnit půdu či světelné podmínky.

Výsledkem pak nemusí být skutečné obohacení, ale naopak ústup původních druhů, místo nichž se prosazuje několik málo široce rozšířených druhů.

Dopady se přitom netýkají jen přírody. Invazní druhy mohou negativně ovlivňovat i člověka: poškozovat infrastrukturu, zarůstat veřejná prostranství, zhoršovat přístupnost a údržbu území, a tím zvyšovat náklady obcí, správců komunikací i vlastníků pozemků.

Jediné řešení je systematická likvidace

Pokud pajasan proniká do přírodně cenných míst; stepí, suchých trávníků, skalních výchozů nebo světlých lesů, jeho likvidace vyvolává minimum kontroverzí. Tam je jeho negativní vliv na původní vegetaci poměrně snadno pochopitelný.

Jenže pajasan je zároveň velmi úspěšný městský strom. V mnoha městech už se rozrostl natolik, že začíná být problémem přímo v ulicích, parcích, kolem komunikací, zdí a opuštěných ploch.

Pokud chceme zabránit invazi pajasanu do přírody a zároveň omezit další zarůstání městského prostředí, nemůžeme zdrojové stromy v zastavěném území jednoduše přehlížet. Pajasan totiž nerozlišuje mezi parkem, chodníkem a přírodní rezervací. Z prostoru kolem komunikací, železnic, nádraží, parkovišť, proluk či brownfieldů intenzivně proniká do volné krajiny.

Můžeme několik let pracně odstraňovat pajasan z cenného skalního svahu, ale pokud o kus dál zůstane velký samičí strom, který každoročně produkuje semena, pak všechna práce, peníze i čas vložené do likvidace přijdou vniveč.

Ani při samotné likvidaci ale není jedno, odkud začneme. U rozsáhlejšího ohniska nedává příliš smysl pustit se nejprve do nejhustšího porostu uprostřed a přitom ponechat jednotlivé stromy na jeho okrajích. Právě okrajové výskyty představují předvoj další invaze. Proto je vhodné postupovat od okrajových výskytů směrem ke středu ohniska, přičemž zvláštní prioritu mají plodící jedinci.

Tato strategie má jednoduchou logiku: nejprve je třeba zastavit další invazi. Odstranit nové a izolované výskyty na periferii a především zdroje semen. A to vše je třeba dělat relativně rychle. Pajasan je velmi rychle rostoucí strom a již mladé stromy mohou začít brzy plodit.

Je tu ale ještě jedna vlastnost, která z pajasanu dělá problém: jeho mimořádná schopnost regenerace. Z jednoho stromu se po špatně provedeném zásahu může stát neproniknutelná houština. Likvidace pajasanu tedy není totéž co jeho pokácení.

A zde přichází do hry další téma, které může u části veřejnosti vyvolávat odpor: použití herbicidu. U vzrostlých a dobře zakořeněných pajasanů je přitom cílená aplikace herbicidu základním nástrojem účinné regulace. Doporučená injektáž do kmene umožňuje použít malé a cíleně aplikované množství přípravku a výrazně omezit zásah okolní vegetace.

To všechno je potřeba vysvětlovat. Pokud občan vidí pouze zdravý vzrostlý strom označený k odstranění, je přirozené, že se ptá proč. Vídí stín, ale nevidí tisíce semen odlétajících do okolí, malé semenáčky podél chodníku, v parku, na záhoncích nebo na skalním svahu o kilometr dál.

Není na místě bránit obcím v regulaci pajasanu. Je ale třeba požadovat, aby byla promyšlená, odborná a dobře komunikovaná.