Američanka přežila pokus o popravu smrtící injekcí. Tamní ministr obrany oznámil, že jinou popravu chce vysílat živě na internetu. Íránské úřady posílají na smrt lidi zatčené během protestů, po procesech provázených mučením a vynucenými přiznáními. Co mají tyhle zprávy společného? Ukazují, co se děje, když si stát usurpuje právo rozhodovat, čí život už nemá cenu.

Když se poprava „nepovede“, pozornost se často obrací k technickým otázkám. Jakou látku použili? Dodrželi předepsaný postup? Mohla by jiná metoda zajistit rychlejší smrt? Taková debata má ale nebezpečný předpoklad: že existuje správně provedená poprava, jejíž problém spočívá pouze v nedokonalosti nástrojů nebo v chybě personálu. Jako bychom potřebovali jen spolehlivější způsob, jak zabít člověka.

Případ Christy Pikeové v americkém Tennessee tuto představu znovu rozbíjí. Stát se ji pokusil popravit navzdory závažným otázkám, zda se při jejím procesu dostatečně zohlednilo sexuální násilí a trauma, které zažila v dětství. Guvernér Bill Lee měl možnost popravu zastavit. Neudělal to.

Následoval nezdařený pokus o usmrcení, který lidskoprávní organizace Amnesty International označila za extrémní projev krutosti. V Tennessee přitom nešlo o první podobné selhání: už v květnu provázely vážné problémy popravu Tonyho Carrutherse.

Trauma z dětství samozřejmě nevymazává odpovědnost za spáchaný zločin. Má však být součástí posuzování člověka, o jehož osudu soud rozhoduje. Pokud stát trvá na popravě, i když tak zásadní otázky zůstávají nezodpovězené, riskuje chybu, kterou už nikdy nebude možné napravit.

Humánní poprava neexistuje

Ani dokonale provedená poprava by však tyto námitky neodstranila. Člověk by zemřel a stát by jeho zabití vykázal jako úspěšné splnění úkolu. Právo na život a zákaz krutého, nelidského či ponižujícího trestání by tím nepřestaly platit. Neexistuje humánní způsob, jak člověka popravit. Různé metody jen mění způsob zabití a to, jak přijatelně působí na veřejnost.

Americká administrativa teď navrhuje tuhle hranici ještě posunout. Na 3. prosince naplánovala popravu muže odsouzeného za vraždu třinácti lidí na vojenské základně Fort Hood v roce 2009. Má jít o první vojenskou popravu ve Spojených státech od roku 1961. Ministr obrany Pete Hegseth 8. října oznámil, že zastřelení popravčí četou se bude veřejně streamovat na internetu.

Závažnost tohoto zločinu nejde zpochybnit. Třináct zavražděných lidí mělo své rodiny, vztahy a budoucnost, o kterou je pachatel připravil. Jejich blízcí mají právo na spravedlnost, podporu a uznání utrpěné újmy. Nic z toho ale stát nenaplní tím, že další smrt nabídne jako veřejnou podívanou. Z úcty k obětem nelze odvodit povinnost sledovat, jak umírá jejich vrah, ani předpokládat, že právě tenhle obraz přinese pozůstalým úlevu.

Živý přenos navíc mění vztah veřejnosti k samotnému násilí. Stát už jen neoznamuje, že někoho usmrtil. Zve nás, abychom byli u toho. Předkládá zabití člověka jako událost, jejíž sledování má být přijatelné, možná dokonce žádoucí. Moderní technologie v tomhle případě slouží návratu k veřejnému popravišti. Obrazovka jenom rozšiřuje počet přihlížejících.

Mezinárodní lidskoprávní orgány považují veřejné popravy za porušení zákazu krutého, nelidského či ponižujícího zacházení a trestání. Živý přenos jejich nelidskost ještě zesiluje. Stát by tak před zraky veřejnosti zabíjel člověka, který se nemůže bránit, a dělal z jeho smrti podívanou.

Veřejná poprava ale nemá jen přilákat diváky. Může také zastrašit ty, kdo se státní moci postaví. Právě k tomu využívají trest smrti úřady v Íránu. Amnesty International v červenci zdokumentovala nejméně šestadvacet poprav lidí odsouzených v souvislosti s lednovými protesty. Nejméně šedesáti dalším hrozila poprava, včetně tří lidí, kteří byli v době údajných činů mladší osmnácti let.

Za těmito čísly stojí procesy, při kterých úřady odpíraly obviněným přístup k právníkům a používaly přiznání vynucená mučením. Ještě v září Amnesty upozorňovala, že íránské úřady využívají válečných podmínek k zesílení represe a eskalaci politicky motivovaných poprav.

V některých případech byly rozsudky smrti spojeny s obviněními z blokování silnic, poškozování majetku nebo narušování veřejného pořádku. Tedy s jednáním, které ani zdaleka podle mezinárodních pravidel pro země zachovávající trest smrti nemůže jeho použití odůvodnit. Úřady zároveň označují protestující za nepřátelské agenty. Tím odvádějí pozornost od osudů konkrétních lidí a ospravedlňují represe údajnou obranou země.

Poprava tak vysílá vzkaz daleko za zdi věznice. Má zasáhnout rodiny, sousedy i každého, kdo uvažuje o účasti na příštím protestu. Člověk na popravišti se stává prostředkem k zastrašení ostatních. Když se stát dovolává bezpečnosti, aby umlčel kritiku, trest smrti mu poskytuje nejzazší nástroj: možnost odstranit člověka a současně odradit všechny další.

Lidská práva platí pro každého bez výjimky

Spojené státy a Írán mají samozřejmě velice odlišné politické a soudní systémy. Přesto není možné hájit právo na život jen tam, kde lze jeho porušování politicky snadno odsoudit. Jestliže odmítáme popravy odpůrců íránského režimu, musíme odmítat i popravy lidí odsouzených za brutální vraždy v USA. Lidská práva náleží i lidem, jejichž činy v nás vyvolávají odpor. Jinak se z práv stávají odměny za chování, které schvalujeme.

Právě proto Amnesty odmítá trest smrti ve všech případech, bez výjimky. Bez ohledu na povahu zločinu, vinu či nevinu odsouzeného nebo použitou metodu. Odmítnout popravu znamená stanovit hranici státní moci. Pachatele jde potrestat a společnost před ním chránit, aniž mu stát vezme život. Závažnost zločinu tuto hranici činí obtížnější obhájit, ale také důležitější zachovat.

Zastánci poprav často mluví o odstrašení. Neexistují ale důkazy, že trest smrti odrazuje od kriminality účinněji než jiné tresty. Příslib většího bezpečí tak slouží k obhajobě nevratného násilí, jehož účinek zůstává neprokázaný. Skutečná ochrana lidí vyžaduje prevenci, fungující vyšetřování, spravedlivé soudy a dostupnou pomoc obětem. Poprava tyto povinnosti státu nenahradí.

Současné zprávy mohou vyvolávat dojem, že se svět k trestu smrti vrací. Ve Spojených státech bylo v roce 2025 popraveno sedmačtyřicet lidí, nejvíce od roku 2009. Přesto už 113 zemí trest smrti zrušilo pro všechny trestné činy a celkem 145 států ho zrušilo v zákoně nebo ho neuplatňuje v praxi. Jeho odstranění je tedy dosažitelná politická volba.

Nezdařená poprava Christy Pikeové musí vést ke změně jejího trestu a k zastavení poprav v Tennessee. Plán vysílat zastřelení člověka musí být odmítnut spolu s popravou samotnou. Íránské úřady musí čelit soustavnému mezinárodnímu tlaku, aby zastavily popravy protestujících. Ve všech těchto případech jde o tutéž hranici: Stát má chránit lidské životy a zajistit spravedlivé potrestání zločinů. Popravami tuhle odpovědnost nenaplňuje — ani za zavřenými dveřmi, ani „live“.