Může se zdát, že nedávné parlamentní volby konané 23. září zvěstují pro Maroko nové časy. Dosud vládnoucí strana Národní shromáždění nezávislých (RNI), reprezentující zájmy především podnikatelské vrstvy, ztratila třetinu křesel. Vládu nyní sestavuje Strana autenticity a modernity (PAM), která se profiluje jako strana reforem. Vedením jednání byla pověřena její výrazná exministryně a někdejší starostka Marrákeše Fátima Zahra Mansúríová. V historii Maroka jde o vůbec první premiérku (byť zatím jen designovanou) a v dějinách arabských zemí teprve o druhou — první byla tuniská Najlá Búdenová Ramdánová.

Ve skutečnosti ovšem zase tak velké změny ve směřování země očekávat nelze. Modernizační PAM byla zastoupena už v minulé vládě — rozdíl je, že tehdy jako slabší partner RNI. Nyní získala ve 395členném parlamentu 97 křesel, přičemž na druhém a třetím místě se umístily strany, které s ní tvořily končící koalici: propodnikatelská RNI s 66 a strana Istiqlal (Nezávislost) s 65 křesly. Je přitom pravděpodobné, že se všechny tři subjekty znovu spojí.

Největším překvapením voleb bylo významné posílení Strany spravedlnosti a rozvoje (PJD), která se hlásí k politickému islámu, podobně jako AKP tureckého prezidenta Erdoğana či různé odnože Muslimského bratrstva. Tato strana vedla dvě vlády mezi lety 2011 a 2021. Pak utrpěla těžkou volební porážku a získala pouhých třináct mandátů. Letos má 54 křesel.

Politici vítězné Strany autenticity a modernity sice naznačovali ochotu jednat o vládě i s PJD, ta však o víkendu oznámila, že upřednostní setrvání v opozici. Povolební koaliční vyjednávání se tedy budou odehrávat alespoň zpočátku na stejné platformě jako v minulém volebním období, pouze s jiným rozložením sil. Přesto mohou být relativně složitá, vzhledem k poměrně ostré rétorice, kterou proti sobě v kampani Strana autenticity a modernity a Národní shromáždění nezávislých využívaly.

Další obtížně odhadnutelnou proměnnou je budoucnost samotné premiérky Mansúríové. Král Muhammad VI. ji sice sestavením kabinetu oficiálně pověřil, v médiích se ale spekuluje, že nakonec povede vládu někdo jiný. Obzvláště často padá jméno Fúzího Lekdžáje, dlouholetého předsedy marocké fotbalové federace, který v minulé vládě jako nestraník zastával post ministra pověřeného rozpočtem a zároveň se stal tváří marockých příprav na spolupořádání Mistrovství světa ve fotbale 2030.

Mistrovství světa platí už teď v Maroku takříkajíc za událost století. O nadcházejícím volebním období se mluví doslova jako o „vládě mistrovství světa“ a k roku 2030 směřuje obrovské množství investičních a rozvojových plánů v zemi. Člověk s kontakty ve fotbalovém světě a s  ekonomickým vzděláním se proto nabízí jako logická volba. Lekdžáj navíc vstoupil krátce před volbami do nyní vítězné PAM.

Nejen mistrovství a problémy mladých

Vedle fotbalového mistrovství bude nová vláda muset řešit i další témata, zejména nezaměstnanost mladých lidí, která dosahuje asi pětadvaceti procent (podobně vysoká čísla jsou i mezi vysokoškoláky), v porovnání s celostátním průměrem devět procent. V posledním roce to vedlo ke dvěma významným událostem: k celostátním, zdola organizovaným protestům hnutí GenZ 212 a následně k masivní účasti mladých Maročanů na pokusu dostat se do Evropy přes hranici s Ceutou.

Mladá generace Maročanů tak ukazuje, že ji dění v zemi trápí a znepokojuje. Proběhlých voleb se nicméně zúčastnil jen její zlomek, což naznačuje, že v nich cestu ke zlepšení situace moc nevidí.

Je ostatně i obecnou pravdou, že přestože byly proběhlé volby v Maroku relativně férové, což potvrzují i mezinárodní pozorovatelé, jejich význam je značně omezený. Marocká ústava dělí moc mezi vládu, parlament a krále, ve skutečnosti je to ale právě král, kdo skrze formální i neformální kroky určuje zahraniční politiku země a na další významné posty dosazuje lidi sobě blízké. Již jeho právo vybrat nového předsedu vlády je toho dobrým důkazem.

Tuto dynamiku marocké politiky přitom nezpochybňuje žádná z relevantních politických stran, neboť všechny z nich jsou na královský palác nějakým způsobem navázány — zakladatelem vítěze letošních voleb PAM je například Fuád Alí al-Himma, králův poradce a blízký přítel.

Dokonce ani protestující z řad GenZ 212, kteří na konci minulého roku spustili v zemi největší protestní vlnu od takzvaného arabského jara, do svých požadavků jakékoli omezení moci krále nezahrnuli. Naopak, požadavky na zlepšení úrovně školství, zdravotnictví či snížení nezaměstnanosti formulovali do otevřeného dopisu monarchovi — a po jeho mimořádném projevu, ve kterém k těmto krokům veřejně vyzval končící vládu, své každotýdenní protesty přerušili.

Parlamentní volby v Maroku se proto již tradičně netěší příliš vysoké volební účasti, a to jak z důvodu, že v nich mnoho Maročanů nevidí význam, tak kvůli různým administrativním překážkám: členové marocké diaspory například nemohou volit na ambasádách v zemi pobytu, nýbrž musí pověřit hlasováním někoho ve svém volebním okrsku v Maroku; volby trvají pouhý jeden den a někteří lidé se tak k urnám nedostanou z práce; a hlasovat mohou pouze předem registrovaní voliči.

Faktor účasti

Marocký režim si byl již před letošními volbami vědom rizika, že by nízká účast mohla způsobit, že z voleb vzejde od začátku nepopulární vláda, a snažil se proto Maročany k hlasování různými cestami motivovat. Voličskou registraci, uzavřenou v prosinci, otevřelo ministerstvo vnitra mimořádně ještě na přelomu května a června a slíbilo rovněž vysoký příspěvek na podporu kampaně všech kandidátů pod pětatřicet let. Přes to všechno registrovaných voličů bylo letos méně než v předchozích dvou volbách — pouhých šestnáct milionů z téměř sedmadvaceti milionů dospělých Maročanů.

Nejvíce mezi nimi byli zastoupeni voliči nad 60 let, voličů mezi 18 a 24 roky se registrovalo jen 474 tisíc z 3,89 milionu občanů v této věkové kategorii. Ve volbách pak svůj hlas odevzdalo šest milionů Maročanů, což představuje 38 procent registrovaných voličů (v porovnání s padesátiprocentní účastí v minulých parlamentních volbách). Ze všech Maročanů ve volebním věku však svůj hlas odevzdala méně než čtvrtina.

Ministerstvo vnitra se tento pokles pokouší zdůvodnit tím, že minulé volby probíhaly souběžně s volbami komunálními a regionálními. Realita je však taková, že si je dobře vědomo závažnosti takto vysoké neúčasti. Ta totiž ukazuje na rezignaci (nejen mladých) Maročanů na konvenční cesty k výměně politického vedení a otevírá otázku, kdy by se mohli uchýlit k cestám nekonvenčním.

Fakt, že bude premiérkou žena, působí dobře směrem do zahraničí a podporu pokračující koalice by mohl krátkodobě zvýšit i uvnitř Maroka. Odmítnutí islamistické PJD jednat o vstupu do vlády, které z pokračování víceméně stejné koalice činí jedinou reálnou možnost, však není pro novou vládu příliš dobrým výchozím bodem. Dění minulého roku (podzimní největší protesty od roku 2011 a v Evropě silně medializované letní události v Ceutě) totiž ukázalo, že početná a strádající generace Z tradičním politickým stranám napojeným na královský palác nevěří. K politice však není lhostejná a přestože nepamatuje protesty z období arabského jara, dokáže se velmi dobře mobilizovat s využitím sociálních sítí, jako jsou Discord a Telegram.

S blížícím se mistrovstvím světa bude Maroko v následujících měsících a letech stále více mezinárodně viditelné. Oživení loňských protestů není vzhledem k nízké volební účasti a výsledku voleb, který nepřináší žádnou změnu, nepravděpodobné a pro novou vládu, královský palác i marocké spolupořadatelství MS 2030 by mohlo být dosti nepříjemné.