Vláda chce služební zákon nahradit zákonem o státních zaměstnancích. Zní to jako slovíčkaření, za touhle změnou se ale skrývá největší otřes pro státní úředníky od roku 2015.

Naše iniciativa Česko, funguj! na problematický návrh upozorňuje od jeho vzniku. Přitom právě naši Dvanáctku opatření, co zkrotí byrokracii, tedy plán na modernější a efektivnější stát, vláda z velké části převzala do své Hospodářské strategie. Ta slibuje lepší koordinaci státní služby, centralizovaný nábor odborníků a schopnost státu kvalitní lidi udržet.

Měsíc a půl po schválení této strategie ale přišli vládní poslanci s návrhem zákona, který část těchto vlastních cílů podkopává.

Státní správa je už teď v jednom varu. Od začátku roku bylo v rámci systemizace podle údajů projektu Stát ve formě zrušeno nejméně 470 míst napříč ministerstvy. Výrazně se proměnilo také vedení úřadů. Do dubna 2026 byla vyměněna téměř polovina vrchních ředitelů sekcí a zhruba třetina ředitelů odborů.

Současně vláda také zasáhla do systému, který více než třicet let umožňoval koordinovat témata přesahující hranice jednotlivých ministerstev. Z Úřadu vlády byly přesunuty například agendy lidských práv, rovnosti žen a mužů, národnostních menšin včetně romské, téma protidrogové politiky nebo duševního zdraví. Agendy byly přitom dosud soustředěny na jednom místě právě proto, aby bylo možné koordinovat postup více resortů.

Státní úředníci a úřednice jsou přitom jednou z opor právního státu. Na nich záleží, zda se zákony uplatňují stejně na všechny, zda se veřejné zakázky a dotace posuzují podle pravidel a zda stát funguje bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii. Politici mají právo určovat směr země. Profesionální státní správa má ale jejich rozhodnutí provádět odborně a v mezích zákona. Když je potřeba, musí být úředník schopen říct ministrovi „ne“, aniž by měl strach, že přijde o práci.

Služební zákon není dokonalý. Nová legislativa to ale nevyřeší

Služební zákon byl přijat v roce 2014. Česko k němu dlouhé roky tlačila i Evropská unie, která požadovala profesionálnější a nestrannější státní správu, mimo jiné kvůli administraci evropských dotací. Zákon měl vytvořit jasnější hranici mezi politickou reprezentací a úřednickým aparátem a omezit situace, kdy s novým ministrem přichází také personální čistka na úřadě.

Služební zákon samozřejmě není dokonalý. Bývá kritizován za složitost a přílišnou rigiditu. I proto minulý rok přišla takzvaná flexinovela, která měla státní službu zpružnit a otevřít větší prostor pro kariérní růst odborníků. A přesně tady dává smysl v reformách pokračovat. Český stát potřebuje rychlejší nábor, lepší práci s talenty, konkurenceschopnější odměňování i schopnost dostat kvalitní lidi na místa, kde je zrovna potřebuje.

Jenže nový zákon o státních zaměstnancích tyhle problémy neřeší. Místo toho ruší nebo oslabuje několik pojistek, které mají chránit profesionalitu a nestrannost státní správy.

Jednou ze stávajících pojistek je služební komise. Ta dnes představuje relativně rychlou možnost obrany úředníka proti nezákonnému nebo účelovému zásahu. Pokud úředník odmítne vyhovět požadavku, který považuje za nezákonný, a kvůli tomu pak přijde o místo, má se kam obrátit. Po zrušení komise by mu v řadě případů zůstal až soud. Jenže soudní spor může trvat roky. A to už člověku, který mezitím přišel o práci, ani úřadu, který přišel o zkušeného odborníka, mnoho nepomůže.

A politický tlak nemusí vypadat tak, že ministr zavolá úředníkovi a řekne mu, jak má rozhodnout. Stačí, když lidé uvnitř úřadu vědí, že jejich kariéra závisí na tom, zda budou pro nové vedení dostatečně pohodlní. Právě v tom spočívá riziko politizace. Úředník začne přemýšlet nejen nad tím, co říká zákon, ale také nad tím, co se od něj politicky očekává. Jak s takovým nastavením může chránit právní stát?

Návrh zároveň ruší pozici nejvyššího státního tajemníka, který dnes zajišťuje koordinaci státní služby napříč resorty. Přitom jedním z dlouhodobých problémů českého státu je pravý opak: personální politika je roztříštěná mezi ministerstva a stát jako celek neumí se svými zaměstnanci dostatečně pracovat. Pokud chceme méně resortismu, potřebujeme silnější společné řízení, ne jeho další rozdrobení.

Problematické je i oslabení kariérní linky pro odborníky. Právník, ekonom, analytik nebo IT specialista nemusí chtít řídit tým, aby byl pro stát cenný. Jestli mu stát neumí nabídnout profesní růst bez přechodu do manažerské funkce, bude expertízu dál ztrácet ve prospěch soukromého sektoru. Moderní stát se ovšem bez odborníků neobejde.

Zvláštní je ale i způsob, jakým natolik zásadní reforma vznikla. Návrh předložili koaliční poslanci, a vyhnul se tudíž standardnímu vládnímu legislativnímu procesu a povinnému meziresortnímu připomínkovému řízení. U zákona, který mění pravidla pro desítky tisíc státních zaměstnanců a zasahuje do vztahu mezi politiky a úředníky, by přitom důkladná odborná debata měla být samozřejmostí.

Budou-li poslanci navrhovat rozsáhlé reformy tak, že vynechají standardní legislativní proces, mohou tím oslabovat právní jistotu. Takové návrhy mívají více chyb, legislativních mezer nebo nejasností, které komplikují výklad a zvyšují nepředvídatelnost práva pro občany i firmy. Nekvalitně připravený zákon navíc často vyvolává další vlnu novelizací, a tím dál znepřehledňuje právní řád.

Poslanecká iniciativa je klíčovým nástrojem opozice a má sloužit k menším či úzce vymezeným úpravám. Pokud ji však vládní většina využívá jako zkratku pro obcházení vlastní státní správy u zásadních reforem, fakticky tím degraduje řádný zákonodárný proces na pouhou formalitu.

A výhrady už dávno nezaznívají jen od opozice nebo občanských organizací. Návrh v srpnu zamítl výraznou většinou Senát: pro zamítnutí hlasovalo 52 ze 70 přítomných senátorů. Pozoruhodné je, že pro zákon nezvedl ruku ani jeden člen senátorského klubu ANO — Petr Vícha hlasoval pro jeho zamítnutí, ostatní členové klubu se zdrželi. Těžko tedy tvrdit, že jde jen o tradiční přestřelku mezi vládou a opozicí.

Státní správa je pojistkou demokracie

Zákon se teď vrací do Poslanecké sněmovny a je navržen k projednání na schůzi začínající 8. září. K přehlasování Senátu je potřeba nejméně 101 poslanců. Pokud návrh znovu projde, zamíří k prezidentovi. Ani případné prezidentské veto ale nemusí být konečné: také to může Sněmovna přehlasovat 101 hlasy.

Právě proto by poslanci neměli přemýšlet jen o tom, co nový zákon umožní této vládě. Každé oslabení pojistek mezi politikou a státní správou zdědí i vlády příští. Dobrá pravidla se nemají psát pro politiky, kterým dnes věříme. Mají obstát i ve chvíli, kdy se k moci dostane někdo, komu nevěříme vůbec.

Státní správa potřebuje změny. Potřebuje být rychlejší, lépe řízená, dostatečně placená a schopná přitáhnout kvalitní lidi. To všechno se dá dělat, aniž bychom oslabovali ochranu úředníků před politickým tlakem a bourali instituce, které mají držet státní službu profesionální a nestrannou.

Stát není firma vítěze voleb a úřady nejsou kořist, kterou si po volbách nová moc přerozdělí. Profesionalita, kontinuita a schopnost úředníků říct politikům v pravou chvíli „ne“ nejsou překážkou demokracie. Jsou jednou z jejích nejdůležitějších pojistek.