Šedesát let braly české rafinerie ruskou ropu z ropovodu Družba. Když Moskva po napadení Ukrajiny udělala z energií zbraň, celý region hledal cestu ven. Česká republika se vymanila teprve v roce 2025. Letos na jaře válka USA a Izraele s Íránem uzavřela Hormuzský průliv a účty za energie v Evropě znovu stouply. Evropské ceny plynu v prvním týdnu konfliktu vyskočily o téměř polovinu proti stavu před válkou. Přesně takhle vypadá závislost na zdrojích. A ta nikam nezmizela.

Dobrou zprávou ovšem je, že to, co nestabilní zdroje nahrazuje, se čím dál víc vyrábí přímo tady. Elektromobily, tepelná čerpadla, bateriové články i díly větrných turbín — tedy vše, na čem stojí kýžená elektrifikace — sjíždí ve stále větších počtech z linek českých, polských, slovenských či maďarských továren. A jde přitom o jednu z největších průmyslových příležitostí, jež se regionu nabízejí.

Právě proto je váhání části regionu tak zvláštní. Brzdění obnovitelných zdrojů nebo elektrifikace středoevropský průmysl před změnou neochrání. Pouze přiškrtí poptávku po tom, co dnes vyrábí, a náskok předá konkurenci jinde. Chytré není transformaci vzdorovat, ale vytvořit podmínky, v nichž tihle výrobci porostou.

Co říkají čísla

Podrobně to rozebírá nedávná analýza expertní organizace Ember. Evropa podle ní už dnes zvládne vyrobit mnohem víc čistých technologií, než sama instaluje: díly pro dvakrát víc větrných turbín, než jich ročně postaví, zhruba dvakrát víc elektromobilů, než sama koupí, a téměř třikrát víc tepelných čerpadel, než kolik jich zabuduje do domácností.

A nejde přitom to nijak periferní sektor. Výroba čistých technologií je důležitým pilířem evropské ekonomiky a velkým zaměstnavatelem. Dnes dává práci zhruba 1,8 milionu lidí a do roku 2030 by to mohlo být 2,3 milionu. Jen větrná energetika stojí za asi 443 tisíci pracovními místy, tepelná čerpadla za dalšími 433 tisíci.

Rozhodně se nejedná o příběh západní Evropy, ve kterém by náš region jen přihlížel. Polsko provozuje největší továrnu na bateriové články na kontinentu a spolu s Maďarskem a Německem stojí za drtivou většinou evropské výroby baterií. A Maďarsko dokonce míří k tomu, aby do roku 2030 vyrábělo bezmála třetinu všech článků v Evropě.

Slovensko vyrábí víc aut v přepočtu na obyvatele než kterákoli jiná země světa a postupně se adaptuje na elektromobilitu. U Košic vzniká nová továrna na elektromobily Volvo, v Šuranech roste bateriová gigatovárna.

Nejde o argument proti tradičnímu evropskému průmyslu. Energeticky náročná odvětví, jako je hutnictví nebo chemie, budou i nadále důležitou součástí evropské ekonomiky, přestože jejich nevyhnutelná dekarbonizace patří k nejnáročnějším výzvám. Právě dostupná domácí čistá energie ale může těmto oborům dlouhodobě pomoct snížit závislost na kolísavých cenách fosilních paliv, zatímco vlastní rozvoj výroby čistých technologií představuje příležitost pro evropský průmysl i jeho konkurenceschopnost.

Suroviny zůstávají a dají se použít znovu

Pro každého, kdo se bojí, že měníme jednu závislost za druhou, je tu ještě jeden argument. Ano, Evropa pořád dováží velkou část toho, co do čistých technologií vstupuje, od magnetů ve větrných generátorech po většinu nerostů potřebných pro baterie. Jenže tenhle dovoz nemá ani zdaleka kvalitu dovozu fosilního paliva. Spálíte-li barel ropy, je pryč. Dovezete tedy další, a pak další…

Vedle toho solární panel dovezete jednou a vyrábí elektřinu dvacet i více let, aniž byste museli importovat cokoli dalšího. Závislost zkrátka končí dnem, kdy je panel na střeše. A vzácné zeminy ve větrné turbíně ani lithium v autobaterii se nikam nevytratí. Zůstávají uvnitř hardwaru dvacet let i déle a pak se dají recyklovat. Každý panel, turbína i baterie postavené dnes jsou zároveň zdrojem energie na desítky let i zásobárnou surovin pro zítřek. Čím víc jich region postaví teď, tím míň bude dovážet potom.

A nejde jen o státy a továrny. Elektrifikace se počítá i v peněžence. Živým příkladem je Španělsko. Zatímco válka s Íránem hnala ceny energií nahoru, španělským domácnostem účty za elektřinu naopak klesly: díky rozmachu větru a slunce určoval plyn cenu elektřiny jen v 9 procent času oproti 52 procentům v roce 2021.

Rozdíl byl patrný i na velkoobchodních cenách: v březnu 42 eur za megawatthodinu ve Španělsku proti 143 eurům v Itálii. Právě obnovitelné zdroje totiž fungují jako štít proti výkyvům světových trhů. Proto čím víc jich Evropa postaví, tím víc bude tento štít chránit i běžné domácnosti.

Nikde přitom není tento argument pádnější než právě v České republice, kde automobilový průmysl tvoří téměř 10 procent HDP, tedy nejvyšší podíl v celé EU, a zhruba pětinu vývozu. A tato odbornost se se změnou pohonu neztratí, pouze se přesune. Téměř čtvrtina vozů Škoda vyrobených loni v ČR už ostatně byla elektrická a české odvětví tepelných čerpadel patří k nejrozvinutějším v regionu. Transformace tedy v žádném případě hrozbou pro český průmysl není. Je jeho další kapitolou.

Nestačí montovat, je třeba i vlastnit

Hostit továrny ovšem není totéž co vlastnit odvětví. Samotné korejské firmy disponují zhruba čtyřmi pětinami provozní kapacity na výrobu bateriových článků v Evropě a čínské investice rychle přibývají — patří mezi ně ostatně i obě zmíněné slovenské továrny. Region sice mnoho montuje, ale z hodnoty a technologií, které za výrobou stojí, si ponechává jen část. A právě tuto mezeru by měla zužovat politika.

Evropská politika přitom adekvátní nástroje drží. Zapojme turbíny, automobily a tepelná čerpadla evropské výroby do evropských projektů prostřednictvím pravidel místního obsahu ve veřejných zakázkách a aukcích. Využijme přístup na jednotný trh k tomu, abychom po zahraničních firmách, které se zde usazují, požadovali skutečný přenos technologií, nikoli pouhou montáž.

A budujme domácí recyklaci, aby se suroviny, které už v evropských čistých technologiích jsou, znovu využily, namísto toho, aby se opět dovážely.

Česká republika už ukázala, že když se rozhodne, dokáže svou hospodářskou mapu překreslit rychle — celý svůj přísun ropy přeorientovala za dva roky. Čistá odvětví, která potřebuje, nemusí vymýšlet, už je má. Úkolem současnosti není bránit minulost, ale postavit se za odvětví, jež znamenají budoucností regionu. Klíčem je udělat ze střední Evropy místo, kde se čisté zdroje vyrábějí a vlastní, a nikoli pouze montují.