Před mnoha lety jsme hráli s kapelou na Prázdninách v Telči. Na zámeckém nádvoří, které — uzavřeno ve vysokých zdech — se paradoxně jakýmsi zázrakem zmenšuje na zámecký či spíš hospodský salónek. Když je narváno, jsou tu stovky lidí. Někdy snad i tisíc.

A přesto — taková blízkost! Cítíš, jak ti muzika proniká do každé buňky těla. Cítíš buňky svoje i sousedovy. Možná ne úplně vždy to tak funguje, ale jsou muzikanti, kteří to umějí vyčarovat. Mezi čaroději jedním z největších byl Glen Hansard.

Stál jsem tehdy při jeho koncertu hned z boku u pódia a sledoval, jak to dělá. Sám s kytarou. Vnímal jsem, jak se z něj řine energie s nenapodobitelnou dynamikou. Jeho výraz osciloval mezi šepotem a řevem, někdy zněžněl, jindy zdrsněl, vždy však byl nezrušitelně napojen na duši písně. Každý jeho pohyb byla jeho hudba, ne divadelní představení.

Za pódiem stála dívenka s dlouhými světle hnědými vlasy, kterou v jednu chvíli pozval k sobě. Hrála na klávesy a nespustila z něj oči. Zpívala jemným hlasem s ním. Jako jedna duše. Markéta Irglová z Valašského Meziříčí.

Ani ve snu mne tehdy nenapadlo, že ti dva spolu natočí píseň, ze které se stane planetární hit. A která bude tak křehká a jemná: Falling Slowly z filmu Once (2006).

Na jeho koncertě jsem tenkrát viděl také věc, kterou si získal můj muzikantský obdiv. Praskla mu struna. Když je člověk na všechno na pódiu sám, je to traumatická situace, která může zlomit všechno: otupit energii a jistotu hraní, může se ztratit kontinuita toku hudby i komunikace s publikem.

Glen ale neztratil nic, naopak získal! Z výměny prasklé struny se stalo další číslo programu, při němž stále komunikoval s posluchači. Takhle bych to chtěl umět taky, myslel jsem si a nechával v sobě doznít tu energii, lekci, jak být teď a tady pro lidi naplno, se vším všudy.

Už tehdy byl Glen vycházející hvězdou, a přesto měl jeden zvyk: soustavnou připravenost zastavit se a hrát lidem, na ulici, na chodníku, na obrubníku kašny, v parku. Měl vášeň nejen pro písně, ale i pro lidi.

To byla jeho životní cesta od chvíle, kdy nedokončil školu a začal si přivydělávat hraním na ulici. Táhlo jej to tam celý život. Jeho slavný irský kolega Bono ze skupiny U2 napsal o Glenovi na svůj Facebook:

„Být naprosto sám sebou díky tomu, že se více zajímáte o druhé — to je návod pro každého z nás, kdo zkouší různé role. On byl skutečně tím, za koho jste ho považovali. Nikdy nedokázal projít kolem člověka žijícího na ulici, aniž by se ujistil, že je v pořádku… a co víc, usilovně pracoval na tom, aby takových lidí bylo co nejméně… Pódium pro něj představovalo bariéru, kterou odmítal uznat. I když se svou kapelou The Frames vystupoval na mnoha velkolepých a obrovských scénách, bylo cítit, že právě ulice je místem, kde hraje nejraději. A lidé z ulice byli jeho nejoblíbenějším publikem. Hlas ulice. Andělský chór v jediném člověku.“

Měli jsme štěstí a zažili to také. Díky, Glene, a odpočívej v pokoji.