Elektronická i klasická pošta nebo osobní návštěva recepce. Vše kvůli slibu z loňského září. „Spolek OBRAZ má dveře otevřené“, napsala společnost Albert do vlastní tiskové zprávy, a dveře ve stejnou chvíli zavřela.

Ty „dveře“ měly být otevřené k jednání o zlepšení života kuřat, které Albert v Českém republice prodává. Spolek OBRAZ — Obránci zvířat už před více než dvěma lety ukázal, jak tristní život žijí. Kuřata znetvořená genetickým přešlechtěním k co nejrychlejšímu růstu svaloviny za cenu tělesných deformací nebo kolabujících orgánů, namačkané jedno na druhém, bez denního světla, ve vlastních výkalech.

Albert tehdy poslal spolek k soudu. Když mu to nevyšlo, zahájil hru na schovávanou. Teď v polovině června ukázal něco, co může předškolák skrývající se před kamarádem za závěsem jen tiše závidět.

Obránci zvířat totiž na celý týden přestěhovali svou kancelář přímo před pražskou centrálu řetězce s jednoduchým poselstvím. Jsme tady a chceme se bavit o kuřatech, víc naproti vašemu slibu už jít nemůžeme.

Sto hodin výzev k rozhovorům a sto hodin mlčení

Jindy živé korporátní sídlo ale připomínalo město duchů. Albert všem svým zaměstnancům totiž důsledně doporučil týdenní práci z domu a kdo do kanceláře přece jen musel, protáhl se zadním vchodem.

Improvizovaná jednací místnost, kterou OBRAZ do Nových Butovic dovezl, tak hleděla jen na svůj odraz v prázdných oknech potravinářského giganta. K dodržení vlastního slova Albert nepostrčily ani pravidelné výzvy k návštěvě jednací místnosti, které spolek každou hodinu přinášel z ozvučeného pódia.

Sto hodin. Tolik času strávili Obránci zvířat a dobrovolníci z nejrůznějších koutů ČR od pondělí do pátku před prázdnými kancelářemi. Ve dne, v noci. V bouřce i v horku, které se nadechovalo k historickým rekordům.

To vše na základě slibu nadnárodní společnosti, jejíž vedení zase naplno ukázalo, jak to s námi „na východě“ hrají.

Popelnice Evropy

Spolek OBRAZ totiž na řetězec Albert necílil náhodou. Chování Albertu totiž otevírá mnohem zásadnější problém, než je jeden nesplněný slib. Mateřský koncern supermarketu Ahold Delhaize dělí Evropu na dvě. V domovském Nizozemsku nebo třeba i Belgii už před lety sám dobrovolně životní podmínky kuřat zlepšil.

Tamní kuřata tak znají denní světlo, mají více místa v halách, ale hlavně — utrpením pro ně není už jen samotný jejich život. V Beneluxu totiž Albert ustoupil od takzvaných rychlokuřat, zvířat, která během měsíce narostou do tak monstrózních rozměrů, že to nezvládá jejich kostra ani orgány, a tento krok je jedním z pilířů tamního zeleného marketingu firmy.

Do České republiky tato novinka doputovala. Ale jen marketingově. I na našich televizních obrazovkách tak pobíhají žlutá kuřátka v idylickém prostředí venkovské farmy a Albertovy reklamy končí slogany o tom, že stojí za to jíst lépe. Na ono „lépe“ se v praxi už ale nějak zapomnělo.

Proč jsou tedy česká kuřata a potažmo čeští zákazníci pro Albert skupinou druhé kategorie, ke které se ohleduplně chovat nemusí? Proč se nadnárodní korporace doma chová jako premiant a ze zemí východně od Berlína dělá popelnici Evropy? Čím si zasloužíme byznysmodel založený na nejkrutějším vykořisťování živých tvorů za účelem maximalizace zisků?

A zisky to nejsou zanedbatelné. Zubožená kuřata se podílejí na miliardových výnosech, které pak český Albert posílá do Nizozemska a jedním dechem dodává, že humánnější podmínky pro kuřata by byly příliš drahé a český zákazník by si to nemohl dovolit.

Albert se neschová

Tvrdit, že přechod na vyšší standardy chovu by průměrnému českému zákazníkovi vydrancoval peněženku, je ale jen další zástěrka, za kterou se řetězec chce schovávat. Moderní cenotvorba totiž neodráží skutečné výrobní náklady zemědělců. Je spíš výsledkem diktátu marží.

V západní Evropě se ukázalo, že zavedení přísnějších etických standardů představuje zdražení v přepočtu jen několik málo korun na jedno kuře. A to je částka, kterou by Albert mohl snést — nákladů a jeho pohádkových výdělků by se to příliš nedotklo.

Místo toho ale chce házet veškerou zodpovědnost na spotřebitele a než do lepších podmínek pro zvířata raději investuje do greenwashingových kampaní. Ukázkovým příkladem počínání českého Albertu je spolupráce s Mendelovou univerzitou, díky čemuž se řetězec může zaklínat snahou změnit životní podmínky kuřat „rozumně a udržitelně“.

Jako řešení ale nabízí jen akademické debaty a roky výzkumu o úpravě podestýlky nebo podobě krmné směsi. Albert žádný výzkum jednoduše nepotřebuje, doma v Nizozemsku mu už dávno můžou říct, že jádro utrpení nejchovanějšího takzvaného hospodářského zvířete leží v drastickém genetickém přešlechtění.

Tlak na extrakci zisku na úkor všeho ostatního nedrtí jen zvířata a boj za jejich lepší životní podmínky není bojem ve vakuu. Je to boj za důstojnost zvířat i lidí. Chování velkých společností se přímo promítá do života každého z nás. A o tom, kdo si zaslouží jaké zacházení, nesmí rozhodovat právě oni a jejich arogance.