Kladno řeší, jak po konci uhelné Teplárny Kladno ze skupiny Sev.en zajistit teplo. To je samo o sobě dobrá zpráva: konec uhlí v teplárenství je nevyhnutelný a čím dříve se města začnou připravovat, tím menší bude sociální i ekonomický otřes pro domácnosti. Jenže z toho, co se zatím rýsuje, hrozí, že se Kladno z jedné fosilní závislosti přesune do druhé. Uhlí zde má totiž nahradit fosilní plyn.

Městská společnost TEPO požádala o povolení nové výtopny v Kročehlavech. Její základ mají tvořit tři horkovodní plynové kotle o výkonu 25 MW, doplněné dvěma malými elektrokotly a kogenerační jednotkou o výkonu 1 MW. V praxi tedy jde o náhradu jednoho fosilního zdroje jiným. Jako nouzové řešení pro zajištění dodávek tepla to lze pochopit. Jako dlouhodobou strategii pro sedmdesátitisícové město už nikoliv.

Fosilní plyn bývá v české debatě stále popisován jako „přechodové“ palivo. Jde o pojem, který zhusta slouží výhradně jako omluva pro odložení skutečné transformace. Přechodné řešení má mít jasný konec, má být navrženo tak, aby nebrzdilo rozvoj obnovitelných zdrojů energie, a má minimalizovat riziko uzamčení ve fosilních technologiích.

Pokud se ale nové městské teplárenství od začátku postaví hlavně na plynových kotlích, vznikne tlak využívat je co nejdéle, aby se investice „zaplatila“. A takové rozhodnutí může Kladno svázat na desítky let.

Problém navíc není jen klimatický. Fosilní plyn znamená závislost na dovozu paliva, na cenách určovaných volatilními globálními trhy a také na budoucí ceně emisí. Kladenská debata o ceně tepla už dnes ukazuje, jak rychle se obchodní spor mezi výrobcem a distributorem může změnit v zásadní problém pro odběratele. Postavit nový systém znovu na palivu, jehož cena je mimo kontrolu města, neznamená energetickou soběstačnost. Znamená to jen výměnu toho, kdo dodává riziko.

Kladno přitom nemusí začínat od nuly. Město už v minulosti samo mluvilo o ambici směřovat k „energetické soběstačnosti a bezuhlíkovému městu“. V projektu SPARCS se objevila mimo jiné myšlenka využít důlní vodu pod městem jako obrovský tepelný zásobník. Kladensko má za sebou dlouhou historii těžby černého uhlí. Pod městem a v okolí se nachází zatopená důlní díla a s nimi také důlní vody, které bude stát muset monitorovat a pravděpodobně i čerpat a upravovat.

Ač to samo o sobě automaticky neznamená energetický potenciál, jde o velmi pádný důvod položit si otázku, zda se s touto vodou nemá pracovat i jako s jedním ze zdrojů nízkopotenciálního tepla v kombinaci s dalšími obnovitelnými zdroji.

Falešná dvojkolejnost

České teplárenství obecně se bohužel zatím zpravidla vydává cestou nejmenšího odporu: „uhlí pryč, plyn do hry“. Analýza Centra pro dopravu a energetiku a Fakt o klimatu ukazuje, že přibližně polovina velkých českých teplárenských celků přechází z uhlí právě na zemní plyn, zatímco projekty založené na bezemisních řešeních a obnovitelných zdrojích zůstávají zastoupeny jen okrajově.

Přitom technologie existují. Velká tepelná čerpadla dokážou využívat teplo z čistíren odpadních vod, řek, geotermálních vrtů, vzduchu, průmyslových procesů nebo datových center. Teplárenské sdružení ČR už v roce 2024 publikovalo studii, z níž vyplývá, že nízkoteplotní zdroje by v ČR mohly do roku 2040 pokrýt až zhruba třetinu dodávek dálkového tepla. Jednou z lokalit, které byly souhrnně zahrnuty do studie, byla právě i kladenská teplárna.

Ačkoliv České republice chybí národní strategie dekarbonizace sektoru teplárenství, města a obce se mají kde inspirovat. Například jedna z nedávno zpracovaných případových studií se zabývá ekonomickým zhodnocením využití tepelného čerpadla v Napajedlech. Existuje také metodika pro města, jak připravit plány udržitelného vytápění a chlazení: začít mapou spotřeby, renovací budov a technického stavu sítě, pokračovat potenciálem obnovitelných zdrojů a odpadního tepla a teprve potom rozhodovat o investicích. Jinými slovy: nejprve znát možnosti, až pak stavět kotelnu.

Přechod na obnovitelné a nízkoemisní technologie dává smysl z pohledu lokálního znečištění a čím dál více i ekonomiky. Evropská směrnice o energetické účinnosti (EED) navíc ukládá členským státům povinnost zajistit, aby orgány veřejné správy připravily místní plány vytápění a chlazení alespoň pro obce s více než 45 tisíci obyvateli.

Tyto plány mají obsahovat mapování potenciálu energetické účinnosti, nízkoteplotního dálkového vytápění, vysoce účinné kogenerace, využití odpadního tepla i obnovitelných zdrojů. A Kladno do této kategorie jednoznačně spadá. Plynová kotelna proto jeho konečným řešením plánu dekarbonizace vytápění být nemůže a nesmí.

Dalším problémem pro kladenskou teplárnu, bude-li se opravdu držet vytápění fosilním plynem, se brzy stane definice účinné soustavy dálkového vytápění. Evropská pravidla ji postupně zpřísňují: od roku 2028 už se budou požadavky posouvat směrem k vyššímu podílu obnovitelných zdrojů, odpadního tepla a vysoce účinné kogenerace; po roce 2035 budou kritéria ještě tvrdší a v roce 2050 má jít o systémy založené pouze na obnovitelných zdrojích nebo odpadním teple.

Zastaralé už nyní

Soustava postavená převážně na samostatných plynových kotlích se tak velmi rychle může stát technologicky i ekonomicky zastaralou. A zastaralé systémy se obvykle neprodražují abstraktním investorům, ale konkrétním lidem na fakturách za teplo.

Argument, že „něco se musí postavit rychle“, je legitimní. Nikdo nechce, aby Kladno riskovalo výpadek dodávek pro domácnosti, školy, nemocnici nebo domovy seniorů. Jenže právě proto je potřeba oddělit krizové zajištění dodávek od dlouhodobé investiční strategie.

Krizová záloha může být dočasně plynová. Dlouhodobý plán ale musí říkat, jak se podíl fosilního plynu bude snižovat, jaké obnovitelné a odpadní zdroje budou připojeny, jak se budou snižovat teploty v síti, kde se budou renovovat budovy a jak se využije akumulace tepla.

Kladno má dnes příležitost udělat z problému výhodu. Může se stát příkladem města, které neopakuje fosilní chyby minulosti, ale využije nečekaně rychlý konec uhlí k modernizaci celé soustavy. Znamená to veřejně porovnat scénáře nejen podle investiční ceny, ale především podle celkových nákladů do let 2040 a 2050, úspor emisí, rizik a podle míry souladu s evropskými pravidly.

Nejhorší by bylo tvářit se, že volba stojí mezi uhlím a plynem nebo že plyn je opravdu jediné možné řešení. Tyto debaty bychom — i kvůli opakujícím se globálním krizím s fosilními palivy — měli mít dávno za sebou. Dnes stojí Kladno před jinou otázkou: zda postaví teplárenství, které bude zastaralé již ve chvíli, kdy začnou dodávky z nového fosilního zdroje, závislé na dění na mezinárodních trzích, nebo se vydá cestou dlouhodobé stability a energetické bezpečnosti.