Reakci děkana Filozofické fakulty Jihočeské univerzity Ondřeje Peška na svůj text vítám. Byla ostatně nevyhnutelná — s tím, že reakci očekávám, jsem komentář psal a tak jsem jej i koncipoval. Škoda jen, že se děkanova odpověď nesoustřeďuje na to podstatné, a sice na postoj fakulty k chování docenta Cermana. To málo, co se v textu objevuje, pak bohužel pouze potvrzuje mé obavy.

Napsat dnes, že „i pan Cerman má příležitost [prostřednictvím nadcházející přednášky] ukázat, zda dokáže vysokým nárokům na veřejně přístupnou akademickou debatu dostát, prokázat tak svou odbornost a schopnost kultivované diskuse s oponenty“, může jen ten, kdo dosavadnímu dění buď hluboce nerozumí, nebo je záměrně přehlíží.

Jestli něco docent Cerman velmi dobře prokázal, pak to, že „vysokými nároky akademické debaty“ (když už na tento sentimentální koncept vůbec přistoupím) přinejmenším pohrdá. Nejenže na Břetislava Turečka tvrdě útočil ještě před (sic!) jeho přednáškou, na niž se nakonec ani nedostavil, ale především kdekoho trvale zostuzuje označením „antisemitský akademik“. Jeho text „Rozbor signatářů antisemitské výzvy z 6. února“ děkan zná? Odpověď „ano“ by byla stejně zarážející jako odpověď „ne“… Cerman v něm odsoudil 38 institucí, 14 občanských organizací a jmenovitě 27 lidí. Přečtěte si to, je to zážitek.

Cerman zkrátka má temnou historii, jež je pevnou součástí jeho veřejného provozu. A to zcela nezávisle na Peškových představách a přáních. Filozofická fakulta Jihočeské Univerzity Cermanovu mediální aktivitu soustavně přehlíží (kde byla fakulta, když Cerman vloni v únoru psal, že katedra sociální a kulturní antropologie FHS UK je „obyčejná pavěda“?) či zlehčuje tak, jak to děkan dělá právě teď.

Cerman je toxický, rozbíjí soudržnost, a tím i odolnost akademických obcí, a především legitimizuje postoje, které ospravedlňují jatka, jichž se Izrael dopustil a dopouští na Palestincích. O to tu, pane děkane, jde!

Manipulace a lži

Namísto reakce na meritum mého textu se děkan Pešek rozhodl zpochybnit mou věrohodnost. Rozporuje má tvrzení o vzniku základní odborové organizace FF JU a dění kolem bossingu vůči mé kolegyni. Jelikož Pešek hovoří o „lžích a manipulacích“, je nezbytné, abych se k jeho obviněním vyjádřil.

Pozice odborů na regionálních univerzitách, stejně jako postoje vedení univerzit k porušování práv zaměstnanců jsou ostatně témata, která se stále a nespravedlivě drží na periferii veřejného diskurzu.

Tak tedy ke schůzce k ustavení základní odborové organizace: Ač děkan během setkání skutečně deklaroval, že „odbory jsou standardní věc“, a proti jejich založení nemůže nijak vystupovat, to, že přizval dva rektorátní právníky, o jejichž přítomnosti mě dopředu neinformoval, jsem jako nátlak chápal. Především proto, že břemeno založení odborů je vždy jen a výhradně na straně organizace. Implicitní rámování vzniku odborů coby založení další organizace spadající do hierarchie fakulty je institucionálním nátlakem.

Připočtu-li, že děkan věděl o otevřeném tlaku, který vůči čerstvým členkám a členům základní organizace vyvíjeli jejich přímí nadřízení, i obecný strach, který mezi zaměstnanci panoval prostě jen proto, jaké stereotypy se k odborům v českém prostředí vážou, za neutrální jeho postup považovat nemůžu.

Právě lehkost, s níž děkan tvrdí, že můj nepříjemný dojem z přítomnosti rektorátních právníků je manipulací, dobře ilustruje, nakolik rigorózně a ryze formálně dění a komunikaci v akademické obci vnímá. Za jakž takž adekvátní bych považoval, kdyby děkan napsal, že o nátlak nešlo „z jeho perspektivy“. Jaký dojem to zanechalo na mně, patří jen a jen do mé gesce. Obvinění z manipulace je proto křivé z podstaty.

Bossing

S tím souvisí také druhý bod děkanova ohrazení: stížnost na bossing. Dění týkající se mé kolegyně bylo skutečně ostudné a i s odstupem si zasluhuje nanejvýš citlivý přístup. Domnívám se, že je zvláště nepřijatelné, aby děkan o životní situaci kohokoliv ze svých zaměstnanců veřejně referoval bez jejich souhlasu. Pokud by se měl k dané situaci někdo vyjadřovat, je to právě a jen moje kolegyně.

Není ale tato přehlíživost k jejímu postoji příznakem chorobnosti systému na fakultě, respektive univerzitě? Interpretace její osoby jako oběti, které je upírán hlas i jakýkoliv aktivní projev, je v příkrém rozporu s tím, že byla členkou nově založených odborů a předsedkyní senátu, na níž se přednostně snášel křik rozhněvaných mužů v neotřesitelných pozicích. Děkanem zmiňovaná jednání senátu probíhala právě s ní.

Je až mrazivé, když nyní, po dvou letech, děkan napíše: „Na můj přímý dotaz, zda to, co mi kolegyně na schůzce sdělila, mám považovat za stížnost na bossing a zda mám z titulu děkana fakulty pak příslušně jednat, mi paní kolegyně odpověděla, že nikoli a že to po mě nežádá.“ To si skutečně myslel, že se přišla svěřit?

Pokud byl děkan opravdu přesvědčen, že se kolegyně přišla vypovídat a že jednat měl až po pokynu „Jednej!“, není kompetentní. Pokud ale upřednostnil „klid na pracovišti“ před svou povinností zajistit práva zaměstnance, není spravedlivý. Ne, na schůzce jsem skutečně nebyl. Vím však, co se na pracovišti dělo, a vím, že s tím děkan neudělal nic, byť byl dobře informován.

Sečteno a podtrženo, děkan Pešek v reakci na můj text jen potvrdil, že závažnost Cermanova veřejného působení bagatelizuje a jeho chování bude dál hájit. Svým úhybným manévrem však (snad nechtě) prozradil také to, že své pozici, která je po čertech komplexní, nerozumí a že „zkvalitnění péče o lidské zdroje“, k němuž se prostřednictvím certifikátu HR Award hlásí, je pro fakultu nadále jen vyprázdněnou deklarací.