Považuji za nutné reagovat na text Univerzita, která hýčkala Konvičku, nemohla než stvořit Cermana pana Michala Hořejšího, který autor publikoval v Deníku Referendum dne 6. 11. 2025. Ve svém textu pan Hořejší tematizuje Filozofickou fakultu JU a vyjadřuje se zde i k roli mé osoby.

Pro svůj výpad využívá pan Hořejší líčení některých minulých událostí na fakultě, jichž jsem byl aktérem já a v některých případech i pan Hořejší. Hořejšího líčení je fabulací, která má za cíl mě postavit do role, již nutně potřebuje pro budování své argumentační linie. O tom, jakou roli si pro sebe konstruuje pan Hořejší sám, pohovořím níže.

Ve svém článku pan Hořejší zmiňuje naši schůzku, která se uskutečnila v době, kdy se na naší fakultě zakládala odborová organizace a na níž byli přítomni univerzitní právníci. Schůzka byla vedena ve zcela otevřeném a konstruktivním duchu. Účelem bylo si vzájemně vyjasnit, v jakých administrativních procesech fakulty je děkan vázán přizváním odborů k rozhodování, ozřejměny byly i některé další body, které mohly napomoci rychlejšímu ustavení odborové organizace na FF JU (např. otázka sídla organizace).

Účast univerzitních právníků jsem inicioval já sám, rektorát tam absolutně žádnou roli nehrál. Důvodem, proč jsem tak učinil, byla především komplexnost procesů na fakultě a má snaha postupovat ve svém úřadu děkana vždy v souladu s právním řádem. Na samém začátku schůzky jsem pana Hořejšího ujistil, že založení odborů na fakultě považuji za naprosto standardní věc, a tak jsem k tomu také celou dobu přistupoval.

Schůzka za přítomnosti „neohlášených pánů s kufříky“, nebyla žádnou konfrontací univerzitní moci s neohroženým bojovníkem, ale standardním a kolegiálním pracovním jednáním. Výpad pana Hořejšího je o to záludnější, že při akcích, které tehdy v souvislosti s tzv. Hodinou pravdy probíhaly a kterých jsem se jako děkan aktivně účastnil, jsem konal v úzké spolupráci s Akademickým senátem FF JU a, jak jsem se tehdy velmi naivně domníval, i ve vzájemné důvěře mezi všemi zúčastněnými.

Druhá zmínka se týká údajné stížnosti na bossing. Zde se pan Hořejší vyjadřuje ke schůzce, na které nebyl — šlo o soukromou schůzku mezi mnou a jednou z kolegyň naší fakulty. Na můj přímý dotaz, zda to, co mi kolegyně na schůzce sdělila, mám považovat za stížnost na bossing a zda mám z titulu děkana fakulty pak příslušně jednat, mi paní kolegyně odpověděla, že nikoli a že to po mě nežádá.

Sdělila mi, že jí šlo především o to informovat mě o svém prožívání celé situace, která pro ni tehdy byla osobně velmi těžká, a já jsem si její důvěry vážil. Bezostyšnost, s jakou pan Hořejší zpravuje čtenáře deníku Referendum o schůzce, na které nebyl, a vkládá jejím aktérům do úst nejapné výroky, které nikdy neřekli, je zarážející. Je ale zcela v souladu s postupem, který ve své argumentaci volí.

Jde mu o to vmanipulovat mě do role konzervativního strážce prebend establishmentu a sebe samého vykreslit jako jejich progresivního bořitele. Ještě dodám, že na schůzce jsme byli jen my dva, já a paní kolegyně. Jen nám dvěma tedy přísluší vyznění schůzky interpretovat.

Třetím bodem, který chci v reakci na Hořejšího útok na fakultu a univerzitu zmínit, je komunikace fakulty související s oněmi výroky na soukromých facebookových profilech. Pana Hořejšího zaráží, že v mém prohlášení na webu fakulty není žádná zmínka o panu Cermanovi. Že tam není, je zcela nasnadě každému, kdo má s vedením akademických institucí zkušenost.

Pokud má děkan co kritického sdělit zaměstnanci fakulty, nečiní tak údernými vyhláškami na internetu, ale zaměstnance si pozve k osobnímu a přímému pohovoru. Tam mu otevřeně sdělí svou kritiku, nechá vyjádřit dotyčného zaměstnance a ze schůzky pořídí zápis. Důvěrný a veřejně nepřístupný. Tak jsem též učinil.

Ihned poté, co jsem se seznámil s oněmi problematickými pasážemi z diskuze pod Cermanovým postem, jsem pozval pana Cermana na takovouto oficiální schůzku. Jednal jsem bezodkladně, na základě svého vlastního rozhodnutí. Hořejšího ničím nepodložený výraz „na naléhání nespokojené obce“ je tudíž jen další ze série jeho manipulativních floskulí.

Podstatné body mého zcela jednoznačného sdělení panu Cermanovi, stejně jako výňatek z jeho postoje k reakcím na jeho facebookovém účtu jsem sdělil pánům Bergerovi a Dyntrovi, seriózně pracujícím novinářům z portálu Hlídací pes a z redakce iDNES, kteří se mě na rozdíl od pana Hořejšího z Deníku Referendum předtím, než publikovali své články, na můj postoj zeptali. Pan Hořejší tato vyjádření nepochybně zná, do svého článku je ale nezahrnul, nabouralo by mu to jeho výše zmíněnou argumentační linii vztahující se k mé osobě.

Vzhledem k tomu, že pan Hořejší nechápal, proč nebyl v mé reakci zmíněn pan Cerman, unikla mu i celá podstata mého prohlášení na webu fakulty, které označil za hanebné. Možná, že je to i z toho důvodu, že každý vidíme poslání filozofických fakult v jiné rovině. Pro mě jsou to především instituce, které vzdělávají studenty ve vědeckých oborech, a díky tomuto vzdělání je připravují na profesní i občanský život.

Vedle této základní funkce hrají i roli pro informování a kultivaci veřejnosti v otázkách, které veřejnost zajímají a které patří do odborné sféry humanitních věd. Polem pro tuto kultivaci je žánr veřejné akademické debaty, jejíž parametry jsem ve svém prohlášení definoval. Poslední přednáška pana Břetislava Turečka, která na naší fakultě proběhla, byla exemplární ukázkou žánru: přednášející zaujal svým vysoce kvalitním sdělením a erudovaně reagoval na dotazy v dlouhé a kultivovaně vedené debatě.

Že další přednášku na téma blízkovýchodní problematiky ohlásil právě pan Cerman není problém, naopak. I pan Cerman má příležitost ukázat, zda dokáže vysokým nárokům na veřejně přístupnou akademickou debatu dostát, prokázat tak svou odbornost a schopnost kultivované diskuze s oponenty.

Má pozice je ve srovnání s pozicí pana Hořejšího více terre à terre, neboť pro něj jsou fakulty především polem pro předávání tradice trvalé kritiky moci. Budiž. Já mám za to, že provozovat kritiku moci a kritiku establishmentu není výsadní rolí absolventů univerzit. Tento klíčový úkol náleží všem občanům demokratického státu, ať už je jejich vzdělání jakékoli. Ovšem zakládat tuto kritiku na lžích a manipulaci je nepřípustné. To ví každý svobodně myslící občan a nepotřebuje k tomu chodit na žádnou školu. Ani vysokou ani filozofickou. Postačuje k tomu respekt k elementárním pravidlům slušnosti.